V současné době připravujeme tištěnou verzi pohádek.

Jak poznáte takového Brejlovce? Snadno. Má nasazené velikánské brýle, za kterými je vidět strojvedoucí, neboli také mašinfíra, který skrze ně dobře vidí na cestu před sebou. Nad brýlemi mašince zářilo kulaté světélko a na střeše měla trumpetky, aby mohla vesele houkat a byla dobře slyšet. Místo jména dostává každá lokomotiva své číslo a naší mašince přidělali na šaty cedulky s číslem 750 346-9. Že to není žádné pořádné jméno? Však chvilku vydržte. Každá lokomotiva si to své musí nejprve zasloužit.

Dobrou noc 🛌

  V zatáčce nedaleko nádraží se nad městem objevil hustý černý kouř a ozvalo se dlouhé hlasité zahoukání. Na nástupiště přijela veliká černá lokomotiva. Počkala, až všichni cestující vystoupí, přesunula se k vodnímu jeřábu nedaleko Borůvky a začala žíznivě pít.

 Borůvka lokomotivu neznala a se zájmem si jí prohlížela. Vypadala vznešeně. Měla černý lesklý komín, červená kola a železné pláty kolem kabiny vypadaly jako rozpuštěné dlouhé vlasy.

 „Ach, ta je krásná“, pomyslela si Borůvka, „vypadá jako nějaká královna. Tak vznešeně! Ta si se mnou asi nebude chtít povídat“, pomyslela si smutně a stydlivě sklopila oči za velikými brýlemi. 

  

  „To jsem ale měla žízeň“, usmála se a vyfoukla se zasyčením malý obláček páry, až se Borůvka zakuckala.

  „Promiň“, zasmála se vznešená krasavice vesele, „to víš, tyhle kopce už mě trochu zmáhají, musela jsem si vydechnout. Však už nejsem zrovna nejmladší“, dodala.      

   Modrá mašinka našpulila pusu a zkusila také vydechnout kouř. Ozvalo se jen slabé zapísknutí, ale pára nikde. „Jak to ta veliká mašinka jenom dělá?!“, pomyslela si. „Fu, fúú,fúúú“, zkusila to znovu, ale nic.

   Borůvku potěšilo, že ji ta vznešená lokomotiva zná jménem a že si s ní povídá. Páááni, tohle nečekala. 

 „Ještě nikdy jsem parní lokomotivu neviděla“, přiznala se mašinka a obdivně si Šlechtičnu prohlížela.

 „Ano, už nás po tratích jezdí málo. Většinou vozíme cestující jen při zvláštních jízdách, ale byly doby, kdy se to na kolejích parními lokomotivami jen hemžilo. A můj praprapradědeček dokonce pamatuje dobu, kdy se vyprávělo o slavném narození úplně první lokomotivy na světě.“

  „Vážně?“, dychtivě nastražila uši Borůvka, „vyprávěj mi o tom, prosím!“ 

  Vznešená lokomotiva se zhluboka nadechla, vyfoukla velký oblak páry, která obě mašinky zahalila a začala vyprávět.

 „Kdysi dávno, když ještě nebyly žádné mašinky, jezdily po kolejích – které vypadaly trochu odlišně, od těch dnešních – vozy tažené koňmi. Takovéto železnici se říkalo koněspřežka nebo také koňka. Díky valivé síle kol, které se lehce otáčely po kolejích, se koňíčkům táhly vozy mnohem lépe, než třeba po cestě, ale i sebesilnější kůň zvládl za sebou táhnout jen pár vozů a to lidem postupem času nestačilo. Začali přemýšlet, jak by koně nahradili něčím výkonnějším, silnějším. Vymýšleli, radili se, zkoušeli.

  „I ty sama bys byla překvapená, Borůvko, kdybys tehdejší lokomotivu viděla“, poučovala mašinku Šlechtična, „nevypadala totiž vůbec jako nynější mašinky. Její tělo tvořil obrovský sud na kolečkách, což byl vlastně veliký parní kotel. Neměla žádnou uzavřenou kabinku, kdepak. Nad sudem byla jakási kovová konstrukce a různá táhla a páčky. Úplně vepředu se tyčil veliký komín, který vypadal jako vysoká královská koruna. Lokomotiva neměla žádnou trumpetku nebo houkačku, jen vpředu visel zlatý zvon. “

   Borůvka zavřela oči a snažila se si Lokomotivu představit. „Prosím, vyprávěj dál,“ poprosila svojí novou kamarádku a ta se nedala dlouho pobízet. 

 Před Lokomotivu předjel jezdec na koni. Držel v ruce praporek a napjatě vyčkával. Podaří se ten zvláštní stroj s komínem probudit? Nepodaří? Na stupátko mezi Lokomotivou a tendrem vylezl topič Will.

„Co je to tendr?“, zeptala se Borůvka. Vyprávění ji opravdu zaujalo. „Tendr je takový speciální vagón za lokomotivou, který je plný uhlí a dřeva. Také v něm bývá třeba topný olej a voda. Bez toho by parní lokomotiva jet nemohla“, odvětila Šlechtična a pokračovala ve vyprávění.

Topič Will začal lopatou házet uhlí do velkého kotle, ve kterém se rozhořel oheň. Byl to obrovský žár. Kotel se rozpaloval čím dál víc, až byl téměř rudý a z komína začal stoupat černý dým.
Lokomotiva se probudila. Zamrkala očima a rozhlédla se po davu překvapených lidí. Kde to je? Co se to děje?
Koutkem oka zahlédla svého stvořitele George, který seděl v čele a trochu roztřeseně jí pokynul. „Jeď“, četla v jeho očích, „zvládneš to. Dokážeš to. Musíš. Věřím ti!“
Lokomotiva se nadechla a s výdechem vypustila velký oblak kouře. Její kola se pomalu rozjela. Topič Will přikládal uhlí do kotle, co mu síly stačily. Mašinka zabrala, až sebou lidé, naskládaní v jejích vagóncích, trhli. „Jedu“, zahoukala potěšeně, „já opravdu jedu“.
Muž s praporkem pobídl koně a ten se dal do klusu. Byl to neuvěřitelný pohled. Jezdec neustále mával praporkem a volal: „Už jedou! Už jedou!“ A za ním po kolejích odfukovala Lokomotiva s dlouhým nákladem a pára z jejího komínku se vznášela nad okolím.

„A tak se na kolejích objevila úplně první mašinka“, zakončila Šlechtična své vyprávění. „Byla to veliká sláva. Lidé jásali a George Stephenson byl na svůj vynález náležitě pyšný. Jméno lokomotiva se stalo rázem známé a vážené a postupem času začaly vznikat další a další lokomotivy, různých tvarů, velikostí i barev. Ale jen ta jedna má název – Locomotion No.1.“ 

  Borůvka z nich byla nejmladší. Každé ráno přijížděla na nástupiště a odvážela děti do škol. Pozorovala je, jak na sebe pokřikují, pošťuchují se a vyprávějí, co zažily. Děti se s lokomotivou rychle skamarádily a za chvíli si připadala, jako jedna z nich. Byla stejně zvídavá a neposedná. Jenomže některé děti umějí vyvádět pěkné vylomeniny a neposlouchají nebo se vztekají. Ale těch je určitě jen málo, že? Jak to tak bývá, takoví ti největší nezbedníci jsou ze všech nejhlasitější, zkrátka se nedají přehlédnout. Borůvka se od nich nakazila a začali s ní šít všichni čerti.

  Nechtěla se mýt, a večer, když už všechny lokomotivy mají spát, svítila dlouho do noci a brebentila ostošest. Ráno se jí pak nechtělo vstávat a vztekala se: „Ještě je brzy. Já nikam nechci!“

 A pak mladšího – Štěpána. Ten byl veselý a chytrý. Jeho oči, schované za modrými brýlemi, vždy pozorně sledovaly cestu před sebou a nic jim neuniklo. Ani žádná kulišárna.

  Mladý strojvůdce měl ovšem dobré uši a Borůvčino bručení nepřeslechl.

 „Něco s tou nezbednou lokomotivou musíme provést nebo jí napadne sjet z kolejí. To by špatně dopadlo“, pomyslel si a posunul modré brýle na nose. 

 Nastal prosinec a krajinu pokryl sníh. Borůvka se polepšit nehodlala. Čertíkovi se z jejích útrob zkrátka nechtělo a všem jejím neplechám se zlomyslně smál. Až jednou….

 Navečer, bylo to zrovna 5.prosince, nasedl do její kabinky strojvůdce Vojtěch. „Kam to jedeme?“, pomyslela si Borůvka, „všechny děti už jsou ze školy dávno doma. Dnes už jsem žádnou jízdu mít neměla.“ Byla však zvědavá a nedočkavě vyrazila kupředu.

 Projížděli kolem měst a obcí a najednou Vojtěch zastavil na zastávce nedaleko železničního domku. Vystoupil z kabinky a nechal Borůvku samotnou. Mašinka mžourala do tmy. Z toho co spatřila, se jí rozklepala kolečka. Hrůza! Ve vysokých kovových sudech tu hořel oheň, nedaleko stál starý vagón pokrytý pavučinami a kolem se to hemžilo - nejděsivějšími čerty! Vyplazovali jazyky, řinčeli řetězy a vydávali hrůzostrašné skřeky.

  Borůvka stála, celá zkoprnělá: „Ještěže jsem mašinka a ne dítě“, pomyslela si, „na mě ti čerti nemohou“. Ale přece jen v ní byla malá dušička.

  Děti odešly se svými rodiči. Některým div nad hlavou nezářila svatozář, jak moc se hodlaly polepšit.

  Čerti si sbalili svoje řetězy a rozběhli se – přímo k Borůvce. Naskákali do vagónků za mašinkou a Lucifer se usadil přímo v její kabince.

 „Ale kam?“, pípla tichým hláskem lokomotiva. 

 „K nám, do Pekla“, zahřímal Lucifer a přitáhl páčku. Borůvka se pomalu rozjela.

 „To je můj konec“, pomyslela si, „teď skončím v Pekle, protože jsem zlobila!“ Borůvce bylo do pláče. Začala hlasitě slibovat, že se opravdu, ale opravdu polepší, bude poslušná, jen ať nemusí do Pekla.

  Na trutnovském nádraží Lucifer povolil páčku a mašinka se zastavila. Čerti vyskákali ven. Lucifer si stoupl před mašinku a zahřímal: „Pamatuj si, co jsi nám teď slíbila, Borůvko. Dáváme ti poslední šanci, aby ses polepšila, rozumíš? Věř mi, že tě budeme sledovat a jakmile budeš zase zlobit, půjdeš šupem do Pekla“. Oči se mu za modrými brýlemi zablýskly a černým prstem udělal mašince na nosíku šmouhu, jako znamení. Pak se otočil a zmizel i s ostatními pekelníky ve tmě.

  Ráno k ní přišel strojvůdce Vojtěch: „Kdepak ses tak ušmudlala, milá mašinko“, pronesl s úsměvem a pohladil rukou černou čertovskou značku na jejím nosíku. Lokomotiva se zastyděla. Takový hodný pán a tak moc ho zlobila!

 „Nezlob se na mě, Vojtěchu. Odpusť mi!“, prosila strojvedoucího naléhavě, „budu už poslouchat, slibuji!“

 „Inu, to víš, s čerty nejsou žádné žerty! Pamatuj si to, Borůvko, a všechno bude zase dobré“, zacukaly koutky úst Vojtěchovi. Nasedl do mašinky a rozjeli se na nástupiště. Děti už tam na ně čekaly.

  Čertík se z Borůvky nadobro odstěhoval. Modrá lokomotiva poslouchala a jezdila podle předpisů. Večer se bez řečí se umyla a šla spát. Lesem jezdila potichoučku, aby neplašila zvířátka a auta vesele zdravila. A to bylo dobře. Všichni si pochvalovali, jak velká proměna se s mašinkou stala. Zvířátka se jí už nebála, auta Borůvce troubila na pozdrav a strojvůdci? Ti nedali na hodnou lokomotivu dopustit. Vojtěch ji láskyplně hladil po červeném nosíku, ze kterého pekelná značka zmizela a Štěpán – ten se na ni usmíval a oči mu za modrými brýlemi šibalsky svítily.

  Čerti jsou zkrátka všude. I na železnici.

  Dobrou noc 🛌

   Nejraději vozila lokomotiva děti, protože s nimi bylo vždy veselo. Smály se, pokřikovaly na sebe a volaly na Borůvku: "Ahoj Borůvko. Co kdybys nás dnes místo do školy odvezla někam na výlet?!"

   "Na výlet vás odvezu třeba o víkendu, vy mudrlanti. Když nebudete umět písmenka, jakpak si chcete přečíst pohádkové knížky? A jak si spočítáte, kolik vám má pan výpravčí vrátit zpět na peníze za jízdenku? Aha?! Tak honem nastupovat, ať nepřijedeme pozdě. Třeba cestou potkáme Krakonoše." 

  Děti se zasmály a naskákaly do vagónů. Pan průvodčí zvedl výpravku, Borůvka mu zahoukala na pozdrav a "hůůůů, šššš šššš" ujížděla z nádraží. 

  Podél kolejí stály semafory s dlouhou paží. Tedy - správně se jim říká návěstidla, ale to je přeci jedno. Hlavně, že víme, o čem je řeč. Můžeme jim říkat tak či tak.     

  "Pche", pomyslelo si návěstidlo, "já, takový obr, mám snad hýbat rukou, jak si kdo vzpomene? Ani mě nenapadne!" A nechalo rameno podél těla, ani s ním nepohnulo.     

  Když k pyšnému návěstidlu dorazila Borůvka, zabrzdila tak prudce, až brzdy zaskřípěly. Tenhle povel ještě nezná. Návěstidlo má mít rameno buď vzhůru, nebo před sebou, ale podél těla? Co teď? Zahoukala, aby na sebe upozornila, ale návěstidlo se ani nepohnulo. Zahoukala znovu a … zase nic. 

  Návěstidlo se pyšně dívalo na toho malého mužíčka v modrém a ani se nehnulo.

   Z vagónů začaly vybíhat děti. 

   "Co je tomu semaforu?", zeptala se Eliška.

   "Asi neumí cvičit", odpověděl jí Petřík, který byl o malinko starší než ona. 

   Návěstidlo se urazilo: "Já, že neumím cvičit?! Umím, to byste koukali! Ale nechce se mi", bručelo si pod vousy. 

   Eliška se zasmála a zavolala vzhůru na pyšného obra: "Jééé, ty jsi ale hloupý! Cvičení je lehké! My cvičíme ve škole pořád a je to velká zábava. Koukej!" A hned začala cvičit ručičkama. Předpažit, vzpažit, předpažit, vzpažit.

  Všechny děti se k ní vzápětí přidaly. To bylo poskakování a smíchu. 

  A děti ukazovaly ručičkami nahoru k nebi a volaly:  "Vzpa-žit! Vzpa-žit!"

  Pan výpravčí tam už postával na perónu a nervózně pozoroval hodinky na ruce.  "Kdepak ses nám, Borůvko, zatoulala? Snad ses někde nestavila na zmrzlinu?!" Borůvka se v duchu zasmála a zahoukala na pozdrav dětem, které již pádily do školy. Ještěže tam s ní byly, jinak by snad u nafoukaného návěstidla stála do Vánoc. 

   Děti sice dorazily do školy o malinko později, ale když vyprávěly paní učitelce o svém setkání s pyšným návěstidlem, vůbec se na ně nezlobila. 

   Při hodině tělocviku dostaly jedničku s hvězdičkou za to, jak jim to cvičení krásně šlo. Aby ne! Vždyť si to u pyšného návěstidla pořádně nacvičily.

   O výtvarné výchově, nakreslily krásnou jedničku s hvězdičkou a obrázek připevnily na nohu napraveného semaforu. Když už má být pyšné, tak raději na to, že umí cvičit a poslouchat. Jako děti ve škole. 

  A jeden takový maškarní den měli v malé škole nedaleko Trutnova. Žádné učení, prostě zábava v maskách. To se ví, že děti byly nadšené, zvláště když paní učitelka přišla převlečená za Červenou Karkulku a v ruce nesla košíček se samými dobrotami. Nebo když pan ředitel, který míval obvykle přísný výraz, připlul do školní tělocvičny v kostýmu piráta a na rameni se mu kýval pestrobarevný papoušek. Zkrátka to byl den plný smíchu a úsměv dětem ještě zářil na tvářích, když dorazily na nádraží.

 Pan výpravčí Ludva Ludvík si při pohledu na tolik pohádkových a zvířátkových postaviček nevěřícně protřel oči, jestli se mu to snad nezdá a pak se rozesmál: „Vy jste mi ale krásná banda! Jakoby jste právě vyskočili z pohádkové knížky.“

   „Jééé Tome, půjč mi ho“, začal se s Tomíkem o žezlo přetahovat Páťa, který vypadal jako opravdový kovboj.

   „Nepůjčím. Já jsem král. Kdo má žezlo, ten vládne“, nedal se Tomík, ale pro jistotu schoval ruku s žezlem za zády.

   „Pche, nevládneš. Vždyť to žezlo není doopravdy zlatý“, ohrnul nos Páťa a Tomík začal natahovat.

   „Já si myslím, že má Tomík pravdu“, vstoupil do hádky pan výpravčí, „kdo má žezlo, ten má moc. Patří mu třeba i kus železnice. Alespoň kdysi to tak bývalo.“    

   „Vážně?“ zeptal se pochybovačně Páťa, zatímco Tomík nad Radouškovými slovy přestal natahovat a ústa se mu roztáhla do spokojeného úsměvu.

   „To se ví“, pokýval hlavou výpravčí a dodal: „než přijede mašinka, budu mít čas vám o tom povyprávět pohádku. Chcete?“

   Samozřejmě, že děti chtěly. Byly zvědavé, jak to s tím žezlem vlastně je a shlukly se kolem pana výpravčího.

  „A jak to bylo dál?“, zeptal se výpravčího vousatý pán v černých kalhotách a bílém tričku.

  Teprve teď si pan Ludvík všiml, že se mu skupina dětských posluchačů rozrostla i o několik dospělých. Zajímavé vyprávění je zaujalo.

   „Jak to bylo dál?“, pokračoval výpravčí a pokračoval v příběhu...

  „Ten, kdo měl žezlo“, odpověděly sborem děti.

 „Správně“, pochválil je pan Ludvík a pohladil po vláskách malou holčičku, která si samým vzrušením z pohádky neustále muchlala sukýnku Makové panenky.

 „Víš co“, otočil se Tomík k Páťovi, „tak já ti to žezlo na chvíli půjčím. Ale, až přijede vlak, tak mi ho vrátíš, jo?“

 „Tak jo“, zaradoval se Páťa a prohlížel si ten královský klenot, který mu jeho kamarád svěřil. Bylo mu už jedno, že nebylo opravdu zlaté.

 „Tak je to správné“, usmál se výpravčí na malého klučinu. „A víš co, já ti za to půjčím svoji výpravku. Je to vlastně také takové žezlo. Bez ní bych vás nemohl propustit ze svého nádražního království. Však brzy uvidíte.“

  Děti se rozloučily s Ludvou Ludvíkem, nastoupily do vagónů a přilepily své obličeje k okýnkům. Nechtěly zmeškat ten okamžik, až je propustí ze svého království. 

  Dočkaly se. Král – tedy, co to povídám - výpravčí Ludvík pozvedl zelenou plácačku. Lokomotiva Borůvka zahoukala na pozdrav a rozjela se. Děti seděly u okýnek a mávaly, dokud jim nádražní království nezmizelo v dálce.

   Svátek železnice je veliká událost. Mašinky jsou hezky vyparáděné, kabinky se jim jen lesknou a vyrážejí na přehlídku.

   Ani Borůvka nezahálela a rozjela se na oslavu do nedalekého železničního muzea. Byla zde poprvé a tamější atmosféra jí doslova vyrazila dech. Muzeum bylo plné dospělých i dětí. Všude byla vidět historická návěstidla, lampy a svítilny všech možných velikostí i tvarů, výpravky, cedule a cedulky, starobylé váhy i železničářské obleky a čepice z dob, kdy byla železnice teprve v plenkách. Historie zde zkrátka dýchala ze všech koutů a do toho bylo slyšet hlasité odfukování parních lokomotiv, pískání a houkání.

  Borůvka se na tu krásu nemohla vynadívat. Postavila se vedle točny, která vypadala jako velký kolotoč pro mašinky. Vedlo k ní hned několik kolejích, na kterých stály parní lokomotivy a chystaly se předvést v celé své kráse.

  Ozvala se fanfára a na točnu vjížděl černý vlak s mohutným komínkem. Odfukoval a jeho funění znělo asi takto: "Ka-fe me-lu. Ka-fe me-lu." Snad proto dostal jméno Kafemlejnek.

   Teď mě napadá, děti, že vy vlastně asi nevíte, co to trojlístek je. Tak poslouchejte. Dříve bývaly na přejezdech závory, které obsluhoval člověk – závorář. U závor bylo zvláštní zařízení s klikou a uvnitř byla ukryta tři ozubená kola s kotoučem. Trochu to připomínalo lístky trojlístku na loukách. 

 "A co kdybys jej řekl také dětem, Kafemlejnku? Věřím, že i Borůvku by to zajímalo."

  "Nu, tedy dobrá, poslouchejte."

Kdysi stával náš trojlístek na železničním přejezdu nedaleko malého domku, ve kterém bydlel závorář Jakub. Přistěhoval se teprve nedávno, ale vykonával svou práci svědomitě a rád.

  Uplynulo pár dní a Jakub se zdržel ve vsi za lesem. Byla neděle, začínalo se smrákat a on se rozhodl zkrátit si cestu domů přes černý les. Vykračoval po lesní cestičce a pohvizdoval si. Znenadání mu cesta zmizela. Snad nedával pozor, snad překročil bludný kořen, kdo ví. Najednou nevěděl kudy kam. Klopýtal přes pařezy a větve ho šlehaly do tváře.

   Všichni napjatě poslouchali a ani nedutali. I Borůvka. 

   Vtom se ozvalo jasné cinkání: "Cink-cink! Cink-cink". Lidé i mašinky s sebou trhli a podívali se tím směrem. U závor stál vysoký muž a točil klikou. Na krku se mu leskl stříbrný řetízek s trojlístkem. "Cink-cink! Cink-cink! Konec příběhu. Cink-cink!"

  Borůvka se usmála: „To musí být určitě Jakub“, pomyslela si. Oslava skončila a všichni se chystali domů. Mašinka se rozhlédla po železničním muzeu. Parní lokomotivy zajely do depa a ukládaly se k spánku. I Borůvka se rozhodla v muzeu přenocovat. Její oči se zastavily na závorách s trojlístkem. „Je tu krásně,“ povzdechla si a zavřela oči: „jako v pohádce.“

   Dobrou noc 🌛🚂

  Jak už to však bývá, přišla doba, kdy jí začaly docházet síly. Zadýchávala se, sem tam ji něco zabolelo a její součástky už nefungovaly tak, jako dřív. Zub času je neúprosný. Nevyhýbá se nikomu, ani mašinkám.

  Nadešel den, kdy borůvkově modrá lokomotiva dosloužila.  Chvilku postávala v trutnovském depu, ale za čas ji odvezli na místo, kde končí vyřazené mašinky. Na železniční hřbitov do České Třebové.

  Bylo tu smutno. Kolem ní postávaly rozbité lokomotivy, některé byly již celé zrezavělé, a čekaly na sešrotování.

   "To jsem dopadla", pomyslela si smutně. Vzpomínala na trutnovské depo a na své dlouhé cesty městečky, vesnicemi i krkonošskými lesy. Tady její pouť končila. 

   Nastalo září. Dětem začaly školní starosti. Čtení, psaní, počítání. Prázdniny zůstaly už jen ve vzpomínkách. Sluníčko hřálo, ale na koupání to již nebylo. 

   Borůvka mezitím postávala mezi lokomotivami, které smířeně čekaly, až na ně přijde řada a zmizí v nenávratnu.

   Na nebi zářily hvězdy a Borůvka je zkoušela spočítat: "Padesát jedna, padesát dva, padesát tři…". Kdepak, tolik hvězd by nespočítal nikdo. Ani ten nejbystřejší školák ne. Začaly se jí klížit oči.

  "Tolik bych si přála být zase s lidmi. Nezmizet a být stále Borůvkou", pomyslela si a zavřela oči.

   Na nočním nebi zablikala hvězda. Vystoupila ze svého hvězdného místa a letěla oblohou dolů, směrem k mašince. 

  Náhle pocítila teplý dotyk, který ji vytrhl ze spánku. Otevřela oči. Hvězdy nikde, na nebi zářilo slunko. Bylo ráno. U ní stál neznámý člověk. Hladil ji teplou dlaní a usmíval se: "Neboj se, Borůvko, za chvíli tě odsud dostanu. Pojedeme spolu domů" 

   Muž odešel k opodál stojícím dělníkům a něco si s nimi povídal. Nerozuměla jim. Mluvili potichu, ale z toho, jak se dívali jejím směrem a přikyvovali, pochopila, že se baví o ní.

  Netrvalo dlouho a k Borůvce se přiblížila dlouhá ruka vysokého jeřábu. Zvedla ji do vzduchu a otočila se s ní k velikému autu a opatrně postavila na přívěs. Neznámý muž nastoupil do auta a to se zvolna rozjelo. 

  Když je znovu otevřela, sjížděli zrovna dolů ze strmého kopce. Před Borůvkou se objevila vesnička. Auto zvolna projelo kolem rybníku Džbánek, na jehož klidné hladině pluly divoké kachny. Mašinka je chvilku pozorovala, ale za pár okamžiků jí zmizely z dohledu. Cesta pokračovala kolem obecního úřadu, obchůdku a před hospůdkou s názvem "U Chocholouška" auto zabočilo doleva. Místní lidé s úžasem pozorovali ten neobvyklý náklad. Čas od času viděli lokomotivy, které vezly auta, ale aby auto vezlo lokomotivu? A jakou lokomotivu! Vždyť její barva připomíná borůvky v lese.

 Za pár okamžiků auto zastavilo. Nad Borůvkou se opět objevila ruka jeřábu. Uchopila mašinku, chvilku ji pohoupala ve vzduchu a postavila na pevnou zem. 

 "Vítám tě v mém muzeu ", řekl ten tajemný pán, „tady jsi teď doma“, a ukázal na ceduli na přístřešku. Stálo na ní – U KOLEJÍ.

  Mašinka vykulila oči.  Kolem domku se prohnala lokomotiva Regionova a zahoukala. 

 "Propána!", vydechla užasle mašinka, "já jsem opravdu u kolejí!" 

   Muzeum se pomalinku rozrůstalo. Každá z věcí, která zde přibyla, s sebou přinesla další pohádkový příběh. 

   Borůvka už jen mlhavě vzpomínala na dobu, kdy stála smutná na železničním hřbitově. Její cesta zde neskončila. Jak už to v muzeích bývá, pokračovala dál a přibývala na ní nová pohádková dobrodružství a příběhy.

   Ale o tom zase až příště. Dobrou noc 🛌

  Mašince se ten nápad líbil. Jenže – kde vzít vagónek? Vagóny nerostou na stromě, jako hrušky a nedají se koupit v obchodě, jako třeba rohlíky, bonbony nebo čokoláda. Ale co by to bylo za pohádku, kdyby se nedočkala šťastného konce.

  Dočkala se i Borůvka. Jednoho dne u muzea zastavilo veliké auto a na svých zádech vezlo služební vagón. Jeřáb měl co dělat, aby tak těžký náklad uzvedl. Funěl, hekal, ale nakonec se mu podařilo postavit vagónek za lokomotivu. 

 "Víš, neměl bys soudit věci podle obalu", odvětila moudře mašinka, "třebaže ti vagónek připadá ošklivý, nikdy nevíš, co hezkého ukrývá. Možná má i nějaké poslání." 

 "Jaké poslání může takový vysloužilý vagón mít?" vzdychl Daniel.

 "Budu ti vyprávět jeden příběh", odvětila lokomotiva, "brzy porozumíš."

  Bylo to zrovínka o Vánocích. Daleko odsud, až na samém severním konci republiky, stála veliká budova pro mašinky a vagóny, které se říká depo. 

   Borůvka skončila své vyprávění. Daniel tiše stál a díval se na starý vagón. Už mu nepřipadal ošklivý. Ba naopak. Začínal se mu zamlouvat. Dobře pochopil, co mu Borůvka svým vyprávěním chtěla říci.

  Za čas by vagónek sotva kdo poznal. Zářil čistotou a novým nátěrem, stěny pokrývaly obrázky lokomotiv, cedule a cedulky, okna zdobily závěsy a příjemnou atmosféru doplňovaly pohodlné sedačky se stolky. Uvnitř našly svůj domov všechny ty železniční lampy, výpravky, trubky i čepice, které Borůvčin pán nastřádal.

  Sotva se stačila trošku rozkoukat, ozvalo se cinkání výstražníků u nedalekého přejezdu. Borůvka se na psího hlídače usmála: „Co myslíš? Kterápak lokomotiva asi teď pojede?“   

   Borůvka napětím ani nedýchala. Kdyby měla kolečka, hned by se k vrátkům rozjela. Její pán Daniel sice také neměl kolečka, ale zato měl rychlé nohy a pospíchal otevřít. "Ale, to je mi vzácná návštěva!", zahalekal od vrátek, "jen račte dál".  

  Přednosta si se zájmem prohlížel Borůvku. Mašinka se mu líbila. Cvrnkl jí prstem do nosíku, vylezl po schůdcích do kabinky a usadil se v sedačce. Sevřel v rukou Borůvčin volant a se spokojeným výdechem se opřel o opěrku. Vypadal spokojeně. 

 Jak se tak v kabince rozhlížel, zaujal ho vysoký kovový válec, který viděl otevřenými dvířky. Zamrkal jednou, podruhé, protřel si oči, jestli ho zrak nešálí a vyskočil z kabinky, ani se nezdržoval schůdkami. 

  "Ať do mě závory uhodí, jestli to není Číňan!", zvolal nadšeně a spěchal k válci, který vypadal – no skoro jako nějaká udírna se stříškou, kladívkem a dvířky.  

   Závory nikde poblíž nebyly, a i kdyby byly, přednostu by neuhodily. Měl pravdu. Byl to skutečně Číňan.

   "Vzácného pomocníka tady máte", řekl uznale a poklepal na Číňana.

    Borůvčin pán se potěšeně usmál, otevřel kovová dvířka, zalovil rukou ve válci, uvnitř to zarachotilo a "bim!" - Číňanovo kladívko zvučně uhodilo do stříšky.

   Přednosta se zasmál a pohladil pejska po černé hlavě: "Neboj, na tebe bych nezapomněl. Však ty jsi také šikulka." Číňan se opět rozezněl a pejsek mu svým štěkáním odpovídal.“

 „Je vidět, že se s vaším Číňanem skamarádila“, pohladil opět přednosta pejska, „stejně jako Punťa“.
  "Punťa? Jaký Punťa?", nechápal Daniel.
  I Borůvka zvědavě nastražila zrcátka, aby jí nic neuniklo.
  "Inu, to vám musím vyprávět", odvětil přednosta a opřel se o Číňana. 

  A kdo zde žil? Člověk, kterému se říkalo strážník tratě. Strážníci kontrolovali koleje a starali se o bezpečnou jízdu vlaků. 

  Dorozumívali se mezi sousedními strážními domky nejprve pomocí barevných praporků, které vytahovali na stožár jako vlajku a později pomocí dvou velikých košů, které vypadaly jako dva obří míče. Podle toho, jak vysoko míče vytáhli, poznal sousední strážník, co je potřeba udělat a stejný vzkaz předal na svém stožáru dalšímu.   

  V noci se pod koše zavěšovala lucerna s červeným světlem, aby byly vidět. Když však byla mlha, neviděli strážníci nic a museli běhat jeden ke druhému a vzkazy si předávat. A to se něco naběhali. 

  Když bylo potřeba zastavit vlak, zacinkal Číňan: "bim-bim-bim , bim-bim … zas-tav-te, vla-ky." Když bylo potřeba vyslat železniční stroj na pomoc, ozvalo se pět úderů po sobě: "bim-bim-bim-bim-bim … hned-poš-le-te-stroj". Nikomu už nevadila mlha, ani tma. Zvon Číňana se rozléhal široko daleko.

  "Jedeš odsud ty zlostná chlupatá koule?! Přestaň štěkat nebo to celé popletu!", bručel si pod vousy. Nejradši by na toho štěkala zadupal, ale měl jen jednu silnou nohu a to se dupat nedá, ještě by upadl. Tak na něj alespoň zahrozil kladívkem: "Jedeš pryč?!" Ale kdepak Punťa. Štěkal Číňanovi dál přímo pod nosem: "haf haf haf". 

  Jednou v noci přišla veliká bouřka. Pršelo, blýskalo se a foukal silný vítr. Starý Labuda spal jako zabitý. Nebylo mu dnes celý den dobře a únava ho zmohla. Vítr se opřel do starého dubu, který stál nedaleko vechtru. Zafučel jednou, až se strom rozkolébal, zafučel podruhé, až dřevo zapraskalo a "fůůůů", zafoukal potřetí. Stoleté dřevo ten nápor nevydrželo a strom dopadl na koleje – PRÁÁÁSK! To byla rána!

   "To je ale nadělení!", poštěkával nad spadlým stromem, "jestli tudy pojede mašinka, tak do stromu jistě narazí. Haf haf!" Šťouchl do dřevěné překážky čumákem, ale ta se ani nehnula. 

   "Musím to rychle povědět svému pánovi", pomyslel si pejsek a už utíkal k domku.

   Štěkal a štěkal, ale jeho pán ho neslyšel. Spal a hromy a vítr přerušovaly Punťův zoufalý štěkot. 

  "Haf haf haf, co teď?", pomyslel si pejsek a rozhlížel se kolem. Jeho pohled padl na spícího Číňana.

   "Nedá se nic dělat, musím Číňana vzbudit sám. Jen on dokáže mašinku zastavit", řekl si Punťa a už pelášil k tomu protivnému stroji. 

  "To je přece pokyn k zastavení vlaku!", došlo Číňanovi a zkoumavě pohlédl na pejska, jestli to není zase nějaká psí rošťárna. Kdepak, Punťa se tvářil prosebně a zoufale. Něco se muselo stát!  

   K nedalekému strážnímu domku právě přijížděla mašinka Všudybylka. Soused strážník zaslechl Číňanovo volání a lokomotivu včas zastavil: "Kdepak holka, dál nemůžeš."

   Přednosta se zvedl a přešel k Číňanovi. Sáhl do otevřených dvířek.  "Bim", zazpíval Číňan. "Bim-bim, bim-bim-bim. Ko-nec, po-hád-ky".

   Nejdéle se zdrželi v Borůvčině vagónku. Bylo tam tolik starých zajímavých věcí, které pocházely ještě z doby, kdy přednosta přednostoval ve svém nádražním království. Ale to už je dávno. Moc dávno. V jeho království nyní vládne jeho nástupce a on sám toho už na práci moc nemá. Zbyly mu jen vzpomínky a příběhy. Za ta léta se jich nastřádalo tolik, že by o nich mohl napsat minimálně deset knížek a stejně by se všechny nevešly. 

  "Pěkně tu je", řekl uznale, "odtud staré časy nezmizely".  

  "Však jsou tady doma", pokýval hlavou Daniel. Přednostovi rozuměl. Staré časy byly zkrátka staré časy a měly své kouzlo. Pod návěstidly visívaly petrolejové lampy, průvodčí štípali kleštičkami tvrdé kartonové jízdenky, závoráři točili klikami závor a na nádražích bývaly veliké tabule, na něž se ručně zasazovala čísla, která dávala dohromady příjezdy a odjezdy vlaků. Na perónech postávali prodejci s podnosy a vykřikovali: "Pííívo, horké párkyyy!" a rovnou je podávali cestujícím do oken vagónů.

   Borůvčin pán, jakoby četl jeho myšlenky, před něj postavil půlitr se zlatavým nápojem a bílou pěnou. Přednosta se zhluboka napil a utřel si hřbetem ruky knírek.    

   "Nesedneme si ven na sluníčko, když je tam dnes tak krásně?", zeptal se Daniel hosta. Ten pokýval hlavou a s půlitrem v ruce jej následoval před vagón. 

    Borůvka na ně již netrpělivě čekala. "Kde jste takovou dobu?", spustila naoko vyčítavě, "těšila jsem se, že třeba uslyším další pohádku".    

  "I jen ji nechte", zasmál se potěšeně host a znovu se zhluboka napil a odložil prázdnou sklenici na lavičku. Přešel k lokomotivě a šibalsky na ni mrkl: "O čem by ta pohádka měla být?"  

  "Třeba, třeba", přemýšlela Borůvka, až se jí od stříšky kouřilo, "třeba o Bardotce", vzpomněla si na mašinku, která k nim milého hosta přivezla.

  Přednosta se znovu posadil na lavičku: "Tak tedy o Bardotce". 

   "A kdepak jsi, Borůvko, viděla Večerníček?", otázal se Přednosta, "vždyť tu ani nemáš televizi?"

    "Daniel mi občas pouští pohádky na telefonu", vyhrkla překotně lokomotiva, "díváme se spolu".  

    Borůvčin pán si usilovně prohlížel špičky bot. "Zatracená mašinka", myslel si, "takhle mě prásknout. Jak já teď vypadám?!"  

    Přednosta se rozesmál a poplácal ho po ramenou: "I jen si nemyslete, já také rád koukám na Večerníčka. S pohádkami si i dospělý připadá jako malé dítě. A já?", poplácal se na prsou, "já se právě teď cítím tak na deset let. Možná na osm", dodal rozpustile.

    "Snad abyste raději pokračoval ve vyprávění", zamumlal Borůvčin pán, konečně zvedl oči od svých bot, podíval se na nedočkavou mašinku a zasmál se: "Borůvka se už samou netrpělivostí třese, až se jí klepe cedulka s číslem. I já sám jsem zvědavý, jak to s tou Bardotkou nakonec dopadne", přiznal a opřel se o stěnu vagónu.

   Přednosta se nedal dlouho pobízet. 

  "To byla ale hezká pohádka", vzdychla Borůvka, "ocitnout se tak na modelovém kolejišti, jako Bardotka", zasnila se.

   Borůvčin pán vytáhl z kapsy telefon, chvíli v něm listoval a poté jej zvedl mašince k očím. Na obrazovce se objevila malinkatá Borůvka, uhánějící po boku malinké Bardotky, na miniaturním kolejišti. 

   "Vidíš?", řekl tajemně, "jsi tam také". 

   "To jsou mi ale kouzla", usmála se lokomotiva šťastně, "děkuji, kouzelníku Zababo". 

    Sluníčko se přesunulo k západu a nastal čas se rozloučit. 

   "Dobře mi tu s vámi bylo", řekl Borůvce i Danielovi. Podíval se na hodinky, mrkl na tabuli s odjezdy vlaků, která visela v Borůvčině vagónu a dodal: "Za chvilku mi to jede. Nu, mějte se tu krásně."

    Povzdechl, pokrčil rameny, zasalutoval a vydal se směrem k silnici. Na přejezdu se rozezněl zvonek výstražníku. Přednosta zůstal stát a otočil se směrem k Borůvce. Ta se tvářila nešťastně. Bude se jí po tom pohádkovém vypravěči moc stýskat.

   Z Bardotky vykoukl strojvedoucí a tázavě se podíval směrem k muzeu. Přednosta mrkl na Borůvku, otočil se a s úsměvem strojvedoucímu zasalutoval. Ten pochopil. Přiložil špičky prstů ke strojvůdcovské čepici, usmál se a zmizel v kabině lokomotivy. Bardotka se rozjela. 

   Daniel zůstal stát s otevřenou pusou. Borůvka pusu otevřít nedokázala, byť se snažila sebevíc. Tak alespoň pootevřela dvířka kabinky. To už šlo lépe. 

   Zkrátka tam oba stáli jako opaření a dívali se střídavě na vracejícího se přednostu a střídavě na vzdalující se Bardotku. 

   První se vzpamatoval Daniel. Zavřel mašince dvířka, aby jí tím překvapením ještě nevypadla a obrátil se na přednostu: "Copak se stalo? Něco jste snad zapomněl?"

  "Popravdě, nějak se mi odsud nechce", pokrčil přednosta rameny a podrbal se za uchem, až se mu červená čapka svezla do čela. Oběma rukama si ji narovnal, mrkl na Borůvku a obrátil se na jejího pána: "Nešlo by – víte, nemám kam spěchat – zkrátka nešlo by třeba, že bych se u vás nějaký čas zdržel?" 

   Borůvčin pán se zamyslel, založil si ruce na prsou a znovu pohlédl na přednostu. 

  "Proč ne?" zasmál se, "alespoň tu budeme mít veselo. V domě je místa dost."

   "Kdepak v domě", zavrtěl hlavou přednosta a ukázal hlavou na služební vagónek, "tady je to pro mě tak akorát. Staré časy jsou zkrátka staré časy", dodal a zmizel ve vagónu. Daniel pohlédl na stále ještě překvapenou lokomotivu a rozesmál se: "Myslím, že si s ním ještě užijeme, co říkáš?"

  Nemýlil se. Za okamžik vykoukl nový podnájemník z otevřených dvířek. Držel v ruce starou trubku povelku, kterou kdysi používali vlakvedoucí.

  "Hele co jsem našel", zahalekal a vysoukal se z vagónu. 

  "Vidím. Trubku", odvětil suše Daniel, "jen ji nezapomeňte zase vrátit na místo". 

  "Nezapomenu, nezapomenu", horlivě přikyvoval přednosta, až mu málem sklouzla čepice, "víte, že umí vyprávět?"

  "Umí houkat", zamumlal pán, "nikdy jsem ji vyprávět neslyšel." 

  "Jóó?!" nedal se přednosta a upravoval si čapku , "tak schválně poslouchejte."

    Přiložil povelku k ústům a zhluboka do ní foukl. Ozvalo se hlasité zatroubení, takové, jaké vydávají parní lokomotivy. A trubka začala vyprávět přednostovým hlasem. 

  "To je nadělení", chytil se František za hlavu a zamával porouchanou trubkou na strojvedoucího vykloněného z okýnka. Ten pochopil a rozjel lokomotivu, tentokrát zkrátka bez hlasitého povelu. Nějak to ten den dokroutili a navečer položil František trumpetku na nízký stolek v depu. Taková škoda. Nedá se nic dělat, bude muset požádat o vydání trumpetky nové. I šel smutně vypisovat žádost o novou povelku do kanceláře.

   Ten se jen chytil za krk, trochu si odkašlal a vyprávěl dál. 

    Nešťastné trumpetce bylo do pláče. Ne a ne si vzpomenout. Co teď? Zítra ji jistojistě vyhodí. 

    Odkašlala si, zhluboka se nadechla a zatroubila: "Hůůůůůůů". 

   "Tys mi dala", usmál se ulehčeně, "raději na tebe budu dávat lepší pozor". 

   Borůvčin pán se otočil a odcházel do domku. "Dobrou noc!", zavolal směrem k Borůvce. 

  "Hůůůůů hůůůů", ozvalo se z vagónu.

   Po čase se do vagónu přistěhovala i usměvavá výpravčí, jménem Blažena. Stejně jako přednosta nosila i ona modrou uniformu a červenou čapku a všichni si ji brzy oblíbili. Zkrátka bylo U Kolejí veselo.

   Nechal si předvolat všechny zaměstnance do své kanceláře. Všichni stáli ve vyrovnané řadě a s obavami očekávali, co jim chce pyšný přednosta sdělit. Ten s rukama za zády prošel několikrát kolem nich a nakonec se zastavil a povýšeně řekl: "Příští neděli mé nádraží navštíví pan starosta a vydá se od nás na slavnost do sousedního kraje. Já sám pro něj vypravím tu nejlepší lokomotivu. Přineste mi výpravku!" 

  Za pár dní v depu stála překrásná lokomotiva. Celá se jen leskla a svůj komínek nesla vznešeně, jako pravá lokomotiví královna.

  Slavnostní den se přiblížil. Přednosta si nechal ušít zbrusu novou uniformu se zlatými knoflíky a naparoval se v ní jako páv. Vzal do ruky novou výpravku. Byla krásná, se zlatým terčíkem, posázená drahými kameny.  "Ano", prohlížel se v zrcadle, "teď vypadám vznešeně a mocně."

   Ozvaly se fanfáry a před nádražní budovou zastavilo několik velkých vozů. Řidič posledního z nich vystoupil a otevřel zadní dveře. Z vozu se vysoukal starosta. Nasadil si na hlavu černý cylindr a vykročil na nádraží, doprovázen svou početnou družinou. Přednosta úslužně poskakoval kolem vzácné návštěvy a sršel lichotkami.   Všichni se přesunuli na perón. Pod střechou visely lampiony, na zábradlí plápolaly praporky a vše se jen lesklo. 

   Starosta znovu pokýval hlavou a nastoupil do krásné lokomotivy. Václav zvedl svou starou výpravku a veliká lokomotiva vyrazila z nádraží.

   A jak to dopadlo s pyšným přednostou? Výpravčí měl pravdu. Pýcha odešla spolu s křikem, posměšky a věčnou nespokojeností. Přednosta se celý změnil. Byl milý, cenil si lidí i mašinek a nad nikoho se již nepovyšoval. Na nádraží se opět vrátila radost a spokojenost. 

   Blažena dovyprávěla a otočila několikrát výpravkou ve své ruce: "Vidíte, úplně obyčejná a poslechne ji každá lokomotiva, i kdyby byla třeba královská. A teď", pozvedla plácačku, "jdeme spát. Šťastnou cestu do hajan. Dobrou noc."

 Toho dne navštívil muzeum i malý Marek se svými kamarády. Trávil prázdniny u své babičky. Na zahradě si děti rozestavěly stany, přes den podnikaly dobrodružné výpravy a v noci sbíraly Bobříka odvahy. Muzeum U Kolejí bylo, co by kamenem dohodil a rozhodly se proto navštívit svou oblíbenou mašinku. 

   Přesunuli se tedy z Borůvčiny kabinky do vagónu. Tam se posadili na koženkové lavice a rozbalili si sušenky, které měli na cestu. Jakmile se jaksepatří posilnili, prohlíželi si vagón. U zadní stěny byly naskládány lampy, svítilny a lucerny.

   "Poklad!", zajásal Marek a zvedl ruce ve vítězném gestu.

   "Jakej poklad?", zatvářil se pochybovačně Matyáš, "jenom starý lampy!"

   "Tsss", ušklíbl se Marek, "jedna je určitě Alladinova. Přetřeš jí, vyskočí džin a splní ti přání", vysvětloval kamarádovi.

   Děti začaly hledat po kapsách kapesníky. Marek byl nejrychlejší. Vytáhl z modrých kraťasů pestrobarevný kousek látky a začal čistit sklo veliké černé lampy.

   "Co pán poroučí?", ozval se hluboký hlas. Hrdinové zcela nehrdinně vyjekli a otočili se jako na obrtlíku. U nich stál Přednosta a usmíval se pod vousy.

   "Já… my… my… jen jsme to zkoušeli. Jestli tam není schovaný džin", koktal Marek.

  "Kdepak, tady džina nenajdete", zasmál se a pohladil holčičku po světlých vláskách. "To byste museli do Indie. Ve zdejších lampách se může schovávat akorát tak skřítek." 

    "Pche, skřítek", ohrnul nos Šimon, "ten nemá žádnou sílu a je prťavej. Nikoho nevyděsí."

    "To by ses divil", oponoval mu Přednosta, "povím vám příběh o skřítkovi ze železniční lampy. Myslím, že budeš koukat, co takový trpaslík dokáže."

    "Jóóó!", volaly nadšeně děti a běžely si znovu sednout.

    "A budou tam příšery? Třeba Kostlivák a tak", ujišťoval se Marek a oči všem svítily očekáváním.

    "I vy chytrolíni!", zasmál se Přednosta, "jen abyste se pak nebáli", dodal a začal vyprávět. 

     Na jedné samotě, daleko od lidí, stál starý železniční domek, kterému se říkalo vechtr. Jiné obydlí široko daleko nebylo. Před domkem se zelenala široká louka, po které vedly koleje, a za domkem se rozprostíral Černý les. V noci Černý les ještě víc zčernal, divoce to v něm šumělo a sem tam se z něj ozývaly prapodivné zvuky. 

   Matějovi samota nevadila. Časem si na ni zvykl a měl ji docela rád. Večer sedával na lavičce před domkem a pozoroval hvězdy nebo si u stolku ve světnici četl. Knih měl plnou knihovnu a dozvěděl se z nich mnoho zajímavého. Co však Matěj netušil a ani v knihách o tom nebylo psáno – Černý les obývala strašidla.    

  "Já jsem to věděl!", skočil Marek do Přednostova strašidelného vyprávění. "Určitě tam byly Kostliváci!" 

   "Anebo Zombie a Creepři", přidala se Dominika. 

   Děti se jaly vyjmenovávat další příšery z oblíbené videohry Minecraft. Přednosta Minecraft neznal a tak netušil kdo je Creeper nebo Zombie natož jak vypadají. Poškrábal se za uchem, až se mu červená čapka svezla na stranu a rozhodl se, že si raději vystačí se strašidly, které mu byly bližší a které znal již od dětství.

  "Hloupá člověčina", zaskřehotala čarodějnice a vycenila zuby stejně pokřivené, jako bylo její svědomí. 

  "Takový pohledný a statný chlapík a přesto tak osamocený?", zašeptala se a přejela prstem po Matějově tváři, "hospodyně vám zde chybí. To já bych se vám o domácnost postarala, prádlo vyprala a jídlo navařila. Se mnou byste štěstí udělal a samotu zahnal", snažila se ho obloudit.  Matěj však nebyl hloupý. Bludimíriny řeči se sice krásně poslouchaly, ale jejím očím nevěřil. Ne nadarmo se říká, že není radno věřit cizímu člověku, třebaže vede medové řeči. Potřepal hlavou, aby se vzpamatoval.

   "Z toho nic nebude, milá dámo", odvětil rozhodně a na dva kroky od ní odstoupil, "víte, já si tu docela dobře vystačím sám a samotu mám rád. A teď mě omluvte, mám práci."

  "Toho budeš litovat", zaskřehotala pomstychtivě a zmizela. 

   Náhle údivem otevřel pusu. V plamínku uviděl obličej roztomilého skřítka. Matěj několikrát zamrkal a protřel si oči. Obličejík však nezmizel. 

   "Kdo jsi?", zeptal se užasle. 

   "My se neukazujeme, víš?", vysvětloval trpaslík, "ale jsme tam a každému člověku je při rozsvícené lampě příjemněji. Světlo ukazuje cestu schovanou ve tmě, malé děti se při rozsvícených lampičkách v noci nebojí a klidněji usínají. To je důkaz toho, že každý ze strážců dělá svou práci dobře".

   Matěj se usmál a vzápětí zase posmutněl. Vzpomněl si na Bludimíru i na stěhování, které jej čeká. 

   Nešťastný mladík se mu svěřil se svými starostmi. 

   Matěj skřítka poslechl, schoval se v domku za okno a sledoval, co se bude dít.

   Ve světle spatřila skřítkův obličej. Tentokrát se však přívětivě neusmíval, ale zle se na ni mračil. Jeho oči byly pichlavé jako žihadla, bodaly čarodějnici do celého těla, jakoby jí chtěly vrátit každou zlomyslnost, kterou kdy provedla.

  Přednosta dovyprávěl pohádku. Děti seděly na sedačce, oči navrch hlavy a ani nedutaly. Asi by tam seděly až do rána, kdyby někdo nezaklepal na dřevěnou stěnu vagónu. Kluci vyjekli, Dominika vypískla a Přednosta se leknutím zakuckal. 

  Z předsíňky vozu vykoukl Borůvčin pán Daniel. Stál tam nepozorován již dost dlouho, aby slyšel dobrou polovinu Přednostovy pohádky. 

  "Děcka, stmívá se. Je na čase jít domů. Ať nedostanete vyhubováno", řekl mírným přátelským hlasem. 

   "Ale venku už je skoro tma", špitl trochu roztřeseně Marek. 

   "Co když narazíme na čarodějnici?" přidala se Dominika.

   "Nenarazíme, je fuč. Zmizela", dodával si odvahu Matyáš.

   "Jó a to si myslíš, že byla na světě jen jedna?", dal tomu korunu Šimon.

   "Co když bude lítat kolem stanů?" fantazíroval Marek.

    Děti pokračovaly dál ve svém "co když a kdyby" a ze sedačky se nehnuly.

   Daniel zavrtěl hlavou a vzdychl si: "On je prostě nepoučitelný."

   Když pohádka skončila, padla na muzeum tma. Přednosta a Blažena odešli do vagónu, Borůvka zavřela oči a její pán kráčel ke dveřím svého domku.

   U návěstidla se zarazil. Rozhlédl se po tmavé obloze, chvilku se rozmýšlel a poté rozsvítil černou lampu visící u ramene návěstidla. Ne, že by věřil na čarodějnice, ale -znáte to. Jistota je přece jen jistota.

  Na zastávce Tochovice zastavil motoráček a z něj vystoupil starší pán s malým chlapcem. Rozhlédli se a zamířili k silnici. Hned u nedalekého železničního přejezdu stálo muzeum U Kolejí.

 „Podívej, dědo, mašinka!“ zvolal nadšeně chlapec, oběma rukama se chytil širokých vjezdových vrat a pozoroval Borůvku, která se vyhřívala na sluníčku.

 „Počkej, Tomíku. Musíme nejdřív zazvonit. Pak si budeš moci prohlédnout mašinku zblízka“, vysvětloval mu trpělivě dědeček, přešel ke vchodovým vrátkům a stiskl ukazováčkem zvonek.

  Tomík byl stále přilepený na plotě a nemohl z modré lokomotivy spustit oči.

 „Ta je krásná. A veze vagón, podívej!“, sděloval nadšeným hlasem chlapec své postřehy.

   Tomík vykulil oči a rychle se pustil vrat. Hlava v čepici zakývala na pozdrav a za chvíli už se vysoukal přednosta celý. Zamával na chlapce, otočil se a zahalekal: „Haló, pane domácí! Máte tu návštěvu!“

   Ze dveří vagónu se vyloupla další postava. Borůvčin pán - Daniel.

   Tomík se rozběhl k dědečkovi a chytil ho za ruku. 

  „Tak pojďte dál“, vítal Daniel návštěvníky a odemkl vrátka.

  „No běž, nestyď se!“, pobízel starší muž svého vnoučka, „těšil ses na modrou mašinku, tak si ji jdi prohlédnout. Ale na nic nesahej!“

  Klučina se v tu ránu pustil ruky, rozběhl se k lokomotivě a důkladně si ji prohlížel. „Koukej, dědo, ta mašinka má na hlavě dvě trumpetky“, otočil se na dědečka.

  „To aby byla pořádně slyšet“, poučoval ho dědeček a s úsměvem sledoval chlapcovo nadšení.

  „Můžu se podívat do kabinky? Můžu?“, podíval se klučina na dospěláky tak prosebně, že by to obměkčilo i kámen.

  Starší pán se tázavě otočil na Daniela a ten pokýval hlavou.

  „Můžeš, ale buď opatrný. Na nic nemačkej, za nic netahej. Ať mašince neublížíš“, nakázal dědeček a s láskyplným výrazem sledoval vnoučka, jak opatrně vylézá po schůdcích do lokomotivy, pomaloučku usedá na sedačku strojvedoucího a jen zlehoulinka pohladil volant.

  „Takového návštěvníka si nechám líbit“, prohodil pochvalně Daniel, „i když je malý, ví, jak se má správně chovat v muzeu.“

   Dědeček hrdě vypjal hruď. Chvála ho zahřála na prsou.

   Když se Tomík dostatečně pokochal výhledem z lokomotivy, šli si všichni prohlédnout muzeum. Bylo na co se dívat. Daniel návštěvníkům předvedl Číňana i výstražná přejezdová světla a Přednosta jim převyprávěl pohádku o skřítkovy z lampy, umístěné u ramene odjezdového návěstidla. Prohlédli si čekárnu plnou železničních cedulí, cedulek a exponátů, Tomík si pohrál v dřevěné mašince určené pro děti a prohlédl si starou váhu decimálku, nedaleko které bylo v zemi ukotveno malé trpasličí návěstidlo.

  Tomík se usadil na koženkovou sedačku u okénka a rozhlížel se kolem. Na stěnách visely kreslené obrázky lokomotiv, nad vchodem do druhé třídy byly železničářské čepice a u zadní stěny vagónu stály lampy, nad kterými se vyjímaly různé cedulky a velká tabule s odjezdy vlaků. Podíval se na stolek před sebou. Stál na něm stojánek, ve kterém byly naskládány potištěné kartonové lístky.

  „Dědo, co to je za kartičky?“, zeptal se chlapec.

  „To jsou staré jízdenky. Ty ještě pamatuji. Vidíš, každá jízdenka má svoje číslo, názvy stanic a když ji otočíš, uvidíš tam vymáčknutý datum. Tak poznáš, kdy s ní někdo cestoval vlakem, odkud a kam. Podívej, tahle je stará už více než 70 let!“

  „Hele, to jsi ty!“ vykřikl nadšeně.

  Přednosta se usmál: „No, je mi docela podobný, viď?“

 „Určitě jsi to ty! To se pozná. To znamená, že jsi slavný přednosta, když visíš v muzeu?“, zamudroval chlapec.

  Přednosta zčervenal jako jablíčko. „Jestli slavný, to nevím, ale jestli chceš, budu ti vyprávět pohádku o opravdu slavném přednostovi stanice“.

  Borůvčin pán pozvedl obočí. Slavný přednosta stanice? O tom ještě neslyšel. Usadil se pohodlně do sedačky přes uličku a poslouchal.

  Blažena vypískla a připlácla si dlaň na pusu, Borůvčin pán Daniel se zakuckal a dědeček nadskočil na sedačce. Jen Tomík zůstal klidný a ani nemrkl.

  „Já z něj vážně jednou zešedivím“, naklonil se Daniel k Blaženě. Ta jen zakývala hlavou a s rukou stále na ústech se snažila ztlumit smích, který se jí dral z hrdla.     

  „Hele a co bylo dál?“, nevšímal si Tomík vylekaných dospěláků a očima visel na Přednostovi. Ten se poškrábal na hlavě pod čepicí a hledal přetrženou nit příběhu. Když jí úspěšně našel, pokračoval ve vyprávění.

  „A DOST“, vykřikl Tomáš ve snu, bouchl rukou do stolu a připlácl ten proklatý lístek, který se mu nedařilo vypsat. Cestující se rozplynuli. Zůstal jen ten muž v cylindru. Za oknem zapískala přijíždějící parní lokomotiva.

  „Kartonové jízdenky? Tomáš? To mi něco říká“, poškrábal se Borůvčin pán Daniel na hlavě, „Jak se ten přednosta jmenoval celým jménem?“ 

  Přednosta se usmál a mrkl na něj: „Edmondson. Jmenoval se Thomas Edmondson. Pamětní deska s jeho jménem visí dodnes v Lancasteru, kde se narodil."

  Podal ji malému Tomíkovi. „Tumáš“, řekl, „tady máš pravou Edmondsonovu jízdenku.“

  Chlapec nadšeně stiskl kartičku v ruce.

  „Tak Tome, rozluč se, musíme jít. Za chvilku nám jede vlak“, zvedl se dědeček ze sedačky. Tomík si schoval jízdenku do kapsičky u kalhot a chytil dědečka za ruku. Přednosta, Blažena i Daniel je vyprovodili až k vrátkům. 

 „Víš co dědo?“, přitiskl se Tomík k dědečkovi, „asi budu přednostou stanice. Teď už to přece nemůže být nic těžkého, a kdyby jo, tak určitě něco vymyslím a vylepším to,“ zamudroval. Výstražník na nedalekém přejezdu se rozezněl a Tomík s dědečkem přidali do kroku. Chlapcovy nápady o tom, co by se ještě dalo vymyslet a vylepšit, určitě rozeberou ve vlaku.

   Tak se stalo, že se jedna skupinka prvňáčků s panem učitelem ocitla také U Kolejí. Borůvčin pán Daniel dětem ukazoval tělocvik návěstidel i mrkání přejezdových světel. Starý Číňan se pochlubil jasnými údery kladívka do zvoncové čepice a poté se děti přesunuly k Borůvce.

  Na tuhle část prohlídky se lokomotiva vždy těšila. Děti se kolem ní shlukly a po jednom vstupovaly do její kabinky. Líbilo se jí jejich nadšení, se kterým se usadily na místě strojvedoucího a připadaly si důležitě. "Děti jsou prostě prima", říkala si v duchu mašinka.

  Děti se nadšeně hrnuly do vagónu. U Borůvky zůstala jenom malá holčička a stydlivě se dívala za mizejícími spolužáky. Mašinka se na dívenku zadívala: "Copak? Ty nepůjdeš za ostatními?, zeptala se jemně.

  "Já nevím, jestli to dokážu?", špitla malá školačka a sklopila oči.

  "Co jestli dokážeš?", zeptala se překvapeně lokomotiva.

   Holčička chvíli mlčela a prohlížela si prstíky na drobné ručce. "Nevím, jestli zvládnu proštípnout tu jízdenku. Jsem moc nešikovná. Všechno mi pořád padá, nejde mi ani stříhat nůžkama a skoro nic se mi nikdy nepovede. Nechci to zkoušet. Smáli by se mi", vyhrkla a pokrčila rameny.

  Borůvce bylo dívenky líto. Ráda by ji nějak povzbudila. "Jakpak se jmenuješ?", zeptala se holčičky opatrně.

  "Lotynka", odpověděla tiše dívka a opět se stydlivě zadívala na vagón.

  "Víš", zamyslela se mašinka, "připomínáš mi jednu moji kamarádku. A představ si, že to byla průvodčí. Také se jí nic nevedlo, byla moc nešikovná a styděla se za to. Až se jednou stalo kouzlo. Mám ti o tom vyprávět?"

  "Tak jo", vyhrkla holčička. Byla zvědavá, jaké kouzlo Borůvčinu kamarádku potkalo. Mašinka ji nenechala dlouho čekat a začala vyprávět.  

 Jednoho dne se u mých vagónků objevila mladičká hezká slečna. Byla celá roztřesená a nervózní. Jmenovala se Daniela. V náprsní kapse modré uniformy měla na řetízku starožitné hodinky po dědečkovi a v ruce kleště průštipky. Zkrátka – nová průvodčí. 

  Tak to šlo den za dnem. Ráno vstávala celá roztřesená, žaludek měla jako na vodě. Byla tak nervózní, že jí vše padalo z rukou a úsměv jakoby si k její tváři nemohl najít cestu. Každý den potkávala ve vagónu mladíka, kterému hned napoprvé upustila kleště na nohu. Strnule natáhla ruku k jeho jízdence a prsty se jí třásly. Muž jí podal lístek a obě nohy pro jistotu odsunul stranou. To Danielu ještě více popudilo. Určitě si myslí, že je úplně neschopná. Jízdenku proštípla až na druhý pokus a na muže se mimoděk zaškaredila. Mladík jen zavrtěl hlavou a zamračil se na ni ještě víc. 

   Ráno začalo opět neslavně. Vyklouzl jí z ruky hrnek s kávou a horký nápoj zašpinil modrou uniformu. Rychle se převlékala a zapomněla, že má v kapse hodinky po dědečkovi. Ty vypadly na podlahu a sklíčko hodinek prasklo. Úlomky skla jen chrastily v kovovém pouzdře. Smutně na to nadělení pohlédla. Rozbité hodinky dala zpět do kapsičky na prsou a spěchala do práce. 

 Daniela stála celá zkoprnělá. Nezdálo se jí to? Podívala se do dlaně, ve které svírala nové kleště. 

   Borůvka přerušila vyprávění a zadívala se na malou Lotynku. Holčička mlčela a usilovně přemýšlela.

   "No jo, ale Daniela má kouzelné kleštičky. To se pak všechno zvládá líp", vzdychla si.

   "I kdepak, nemá", mrkla mašinka na tu malou rozumbradu, "víš, tomu mladíkovi se usměvavá průvodčí tak zalíbila, že se od ní již nechtěl odloučit. V den jejich svatby dostala Daniela od svého ženicha zbrusu nové průštipky, na kterých bylo vyryto její jméno. Kleštičky od jejího milého pro ni měly větší cenu, než ty kouzelné. Už je nepotřebovala. Zjistila, že když si bude věřit a přestane mít strach, že vše pokazí, bude se jí dařit i bez kouzel. A když se zrovna něco nepovede, svět se nezboří, zkusí to znovu a s úsměvem. Třeba stokrát, ale jednou se to podaří."

   "A co se stalo s těmi kouzelnými průštipkami?", zajímalo Lotynku.

   "Ty mi Daniela věnovala na památku", odvětila Borůvka a mrkla na malou školačku, "jestli chceš, můžeš je vyzkoušet. Jsou ve vagónu."

   Holčička překvapeně vykulila oči a rychle vyběhla po schůdcích za svými spolužáky.

   Mašinka se usmála a poslouchala veselý dětský hlahol, ozývající se z vagónu. "Děti jsou vážně prima", řekla si již poněkolikáté.

   Za pár minut se všichni školáci opět vyřítili ven.

   "Zvládla jsem to! Borůvko, podívej, hned napoprvé!", přiběhla k mašince Lotynka a ukazovala jí proštípnutou jízdenku. "A ani mi neupadly", zakřenila se vesele.

  "Máš pravdu. Jako od opravdové průvodčí", mrkla na holčičku, "schovej si ji. Když se budeš bát, že ti něco nepůjde, tak se na ni podívej a vzpomeň si, co jsem ti vyprávěla", dodala a za chvíli již s úsměvem sledovala poskakující děti, které mířily zpět na nedalekou zastávku. 

  Není těžké otevřít kouzelné okno a nahlédnout do něj. V jižní části pohádkové říše můžete spatřit prince i princezny, čarodějnice a černokněžníky, obry i trpaslíky, mluvící zvířátka či zpívající květiny.

  A tak se to v severní části pohádkové říše, oddělené od té jižní vysokými čertovými skalami a širokým mořem s mrtvou a živou vodou, hemží mluvícími autíčky, či letadly a můžeme spatřit i další dopravní prostředky.

 Znáte třeba lokomotivu Tomáše, Bleska McQueena, Roaryho, létajícího Práška nebo Pohádky o mašinkách? Znáte. Tak vidíte, že si nevymýšlím.

  Lidský svět ho tuze zajímal a líbily se mu hlavně – lokomotivy. Rozhodl se, že si nějakou vyčaruje. Jenomže – v čarovných knihách žádná kouzla na lokomotivy nejsou. Možná tak seznam bylinek na lektvar neviditelnosti, kouzelné zaříkávaní na proměnu ve zvíře, či sirup zapomnění, ale lokomotivy kouzelná kniha neznala.  Nezbývalo mu, než mašinku vyrobit. To už nebyla taková legrace, jako čarování. Nestačilo mávnout kouzelnou hůlkou a říci: „Čáry – máry, abraka - dabra, hokus – pokus nebo snad cufír – šaltýr“, kdepak.

 Co si budeme povídat – čarodějovi nejvíce učarovali parní lokomotivy s vysokým komínkem, ze kterého se vinul kouř, a pára zahalovala celý vlak do tajemné mlhy.

 Čaroděj byl na svůj výrobek pyšný, ale ouha. Ať se snažil, jak se snažil, nedařilo se mu lokomotivu oživit. Nepomáhala ani živá voda, kouzelný šém, čarodějné mastičky či lektvary. Mašinka jen stála a mlčela. Čaroděj si uvědomil spoustu věcí – i kdyby lokomotivu oživil, nevedly nikde žádné koleje, po kterých by mašinka mohla jezdit. Nebyl zde nikdo, kdo by ji obdivoval. Pohádkové bytosti z jižní říše měly své kočáry a koně, létající košťata či koberce, některé měly dokonce křídla a mohly lítat nebo vlastnily sedmimílové boty.

 Čaroděj se díval a přemýšlel. Poznal, že jen lidé budou jeho mašinku obdivovat a ocení její krásu a jedinečnost. 

 Ještě chvíli dumal, pak vstal a kouzelnou hůlkou nakreslil tajemnou bránu.

 „Kde ses tu vzala?“, zeptala se modrá lokomotiva Borůvka.

 „Sama nevím“, odvětila parní lokomotiva, „vítr mě přinesl“.

  Daniel, Borůvčin pán, také nemohl uvěřit vlastním očím: „Co to je za mašinku? Kde se tady vzala? Takovou jsem nikdy neviděl“.

  Parní lokomotiva dostala strach. Snad ji odsud nevyhodí? Nelíbí se jim snad?

  Borůvka, jakoby četla otázky v očích nové kamarádky, se usmála: „Necháme si ji. Alespoň tu nebudu sama. Podívej, jak je hezká. Děti z ní budou mít radost!“

 Jak Borůvka řekla, tak se také stalo. Lokomotiva zůstala a dostala pohádkové jméno – Hortenzie.

 „To je přesně to, co moje lokomotiva potřebovala – děti“, říkal si čaroděj spokojeně. Aby bylo vidět, že jeho mašinka není jen tak obyčejná, ale kouzelná, čas od času do ní vyčaroval kouzelnou truhlu plnou pokladů.

  Zkuste se podívat do svých hraček a kdoví, třeba tam nějakou kouzelníkovu mašinku objevíte. Jak ji poznáte? Jednoduše. Ožije ve vašich hrách a fantazii. Jako Hortenzie.

  Její pán Daniel odjel na několik dní pryč. Nezůstala však v muzeu sama. Přednosta, výpravčí Blažena i lokomotivy Borůvka a Hortenzie jí dělali společnost.

 Z levé strany, směrem od Příbrami, bylo slyšet supění a klapání kol a za chvíli se již objevila lokomotiva. Cherry se připravila na závod. Jakmile se vlak přiblížil k muzeu, strojvedoucí zahoukal. To byl pro ní pokyn ke startu. Rozběhla se podél plotu a snažila se lokomotivu předhonit. Závodní dráha po chvíli skončila, strojvedoucí ještě jednou zahoukal na rozloučenou a zastavil na tochovické zastávce.

  A tak to šlo celý den. Obhlídka muzea, závodění s mašinkami a odpočinek na zahradě.

  Přišla noc. Muzeum se ponořilo do tmy. Všude byl klid a ticho. Cherry ulehla do svého koutku, ale uši měla stále nastražené. Její hlídací povinnosti neskončily, kdepak. Muzeum bylo potřeba ochránit ve dne i v noci.

  Z lehkého podřimování jí vytrhl nějaký zvuk. Vyskočila a rozběhla se ke vrátkům. Nedaleko nich stálo návěstidlo s ramenem zdviženým vzhůru. „Co to bylo?“, pomyslela si a bystře se rozhlížela kolem. Vtom se ovládací páka návěstidla sama spustila a rameno předpažilo. Nastražila uši a chlupy na hřbetě se jí zježily. Mimoděk zavrčela.

  Z dálky se ozvalo klapání a syčení. Rozběhla se k levé straně plotu, odkud se zvuk ozýval. Pozorně se zadívala na trať. Objevila se světla, kouř a k muzeu přijížděla černá parní lokomotiva. „Vždyť už je půlnoc?“, pomyslela si, ale připravila se k závodu. Jakmile se mašinka přiblížila k plotu, vyrazila.

  Závod však skončil dříve, než bylo obvyklé. Lokomotiva zastavila hned vedle jejich domku U Kolejí. Cherry se zmateně posadila: „Co se to děje?“

  Velká mašinka zahoukala, zasyčela a oblak kouře ji zahalil do mlhy. 

   Rozhlédl se. Jeho zrak spočinul na domku za plotem. Došel k zamčeným vrátkům a ty se samy otevřely, jako by ho vítaly domů. Cherry věděla, že by měla začít vrčet, štěkat – zkrátka hlídat, ale něco jí říkalo, že tento muž není cizí. Pojala k němu neskutečnou psí důvěru.
  Když neznámý prošel vrátky, stalo se něco nevídaného. Dům zmizel a místo něj tam stál původní strážní domek, který tam kdysi býval – vechtr.

   Místnost byla jiná, než jak jí znala. Vypadala jako kancelář. Na stěně visely staré obrazy a podlouhlý telefon s velkým sluchátkem. Pamatovala si jej. Takový byl ve vagónu, který obýval Přednosta s výpravčí Blaženou.

  Ve skříňce u stěny byly různé železniční pomůcky a lucerny. Na věšáku, vedle dveří, visel železničářský kabát.

  Neznámý seděl za stolem. Petrolejka na desce osvětlovala stohy lejster a také zvláštní přístroj. Muž si pozorně prohlížel pásku papíru, která vylézala z přístroje. Nebyly však na ní písmena a čísla, ale tečky a čárky. Byl to telegraf, kdysi nejdůležitější komunikační prostředek na dráze. Díky němu si stanice předávaly informace o odjezdech vlaků, mimořádnostech a různých pokynech.

   Prošli kolem Číňana a výstražných světel, minuli Borůvku, která spala spánkem tak tvrdým, že by jí neprobudilo ani houkání sta lokomotiv. Neznámý zaklepal na dveře vagónu. Cherry napětím ani nedýchala. Dveře se otevřely a v nich stál Přednosta. Usmál se na neznámého muže a pokynul mu.

 „Pojď také Cherry, no pojď“, řekl Přednosta a poodstoupil, aby pejsek mohl vstoupit.

  Neznámý železničář si prohlížel vnitřek vagónu. Bylo tam tolik věcí, které znal. Každá věc měla svůj příběh, o kterém mohla vyprávět. 

  Přednosta, výpravčí Blažena i neznámý muž se posadili na koženkové sedačky a Cherry se uvelebila v uličce. Začali si povídat. O životě strážníků ve vechtrech a jejich obchůzkách tratí. O hradlářích, kteří sedávali v malých domečcích a kontrolovali, zda je kolej mezi stanicemi volná a může po ní projet další vlak. O výhybkářích, kteří přestavovali výhybky tak, aby lokomotivy vjely na správnou kolej. Vyprávěli si o posunovačích, kteří přesouvali vagóny tam, kam bylo potřeba. Vzpomínali na traťové dělníky, kteří měnili dřevěné pražce mezi kolejemi, utahovali šrouby a kontrolovali železniční mosty, i na topiče parních lokomotiv, kteří přikládali uhlí do velkého parního kotle a oživovali tak mašinky.

  „Vida, my si tu povídáme o lidech na dráze a zapomněli jsme na pejsky. Ty k ní přece také patří“, plácl se do čela Přednosta. „Tebe by určitě nějaký železniční příběh o čtyřnohém hrdinovi zajímal. Nemám pravdu?“, dodal a poplácal pejska po hřbetě. 

„I já mohu přispět psím příběhem", ozvala se výpravčí Blažena, "ale tentokrát se však přeneseme  ještě dál. Až do Austrálie“.

  „Bob nikdy neměl pána, ale přesto měl domov“, pokračovala Blažena a hladila Cherry po hlavě, „jeho domovem byla železnice, jeho rodinou byli strojvedoucí a jeho životem byla cesta po kolejích. Když zemřel, napsaly o něm noviny po celé Austrálii. A dodnes je považován za nejznámějšího železničního psa kontinentu. Nevěříte? I on má svou sochu – na hlavní ulici města Peterborough v Jižní Austrálii.“

  Když se probudila, zrovna začalo svítat. Neznámý muž byl pryč. Vyběhla z vagónu. Místo starého vechtru stál opět pánův domek. Že by to byl jen sen? Sedla si a dlouze zavyla.

 „Jen klid Cherry, za rok se s ním zase setkáš“, ozval se za ní Přednostův hlas. „Ale pořád je tady, cítíš to?“, dodal a poškrábal pejska za ušima.

  Cherry probudila veškeré smysly, které pejskové mají. A vlastní jich hodně, o moc víc, než člověk. Přednosta měl pravdu. Cítila to. Byla to zvláštní vůně dávných časů. Nebyla lidská, tu znala. Tahle byla jiná, tajemná. Zarazila a znovu začichala. Stejná vůně se linula i z Přednosty. Dokonce i  u Blaženy měla ten samý pocit. Přimhouřila oči. Kdoví, odkud se tu ti dva vlastně vzali. Přednosta na ni mrkl, přiložil si ukazováček na ústa, poškrábal ji na hřbetě a zmizel v Borůvčině vagónu.

   Cherry se stočila u Borůvky a spokojeně zavřela oči. Teď už to věděla. Nehlídá muzeum sama.

   V zámku vrátek zarachotil klíč. Daniel se vrátil domů. Přešel k Borůvce a pohladil spícího pejska po hlavě: „Ahoj, stýskalo se ti? Hlídala jsi?“.

   Nadšeně se ke svému pánovi vrhla, aby ho přivítala. Vtom ji něco napadlo. Zvedla hlavu a začichala. Co kdyby náhodou....? Kdepak, Daniel voněl normální, lidskou vůní.

   Přednosta se podíval na Cherry, která napjatě čekala na jeho odpověď. Mrkl na ni pravým okem: „Co by se mělo dít? Vše je v pořádku, jako obvykle. Nic zvláštního se nestalo“ řekl a předpisově zasalutoval.

  „Ještěže vás tu mám“, usmál se Daniel a odcházel do domu, aby si vybalil. Cherry se za ním dívala.

  „Přednosta má pravdu. Pán taky nemusí vědět všechno. Stejně by tomu ani nevěřil“, pomyslela si a běžela k plotu. Na přejezdu se právě rozezněl výstražný zvonek. Připravila se ke startu.

  Projížděla krkonošskými lesy plnými zajíců, srnek, veverek a dalších lesních zvířátek. Z výšky kopců ji s úsměvem pozoroval pán zdejších hor – Krakonoš. Na jeho rameni seděla sojka, jeho věrná pomocnice a strážkyně každého pohybu, který jen v lese zaznamenala. Jakmile se v okolí něco šustlo, hned to s křikem letěla hlásit svému pánovi.

 Nyní oba pozorovali projíždějící modrou lokomotivu. Sojka se začala čepýřit a pokřikovat. "Jen si zase srovnej peříčka, moje milá", uklidňoval ji Krakonoš, "Borůvka je rozumná mašinka a ví, že se má v lese chovat tiše a ohleduplně." 

 Jak už však víte z předcházejících příběhů, nadešla doba, kdy Borůvka dosloužila a skončila na železničním hřbitově v České Třebové. Tam ji čekal smutný osud. Co by to však bylo za pohádku, kdyby neměla dobrý konec? Na naši modrou lokomotivu se usmálo štěstí. Dočkala se záchrany a našla nový domov v Tochovicích – v železničním muzeu U Kolejí. Tam žije dodnes.

 Společnost jí dělá její pán, výpravčí Blažena, Přednosta a také návštěvníci muzea. A hlavně – děti. Jako třeba malý Daniel. Je trošku jiný než ostatní. Neposedný autista, s velkou láskou k železnici. Borůvku si zamiloval na první pohled. Poslouchal její vyprávění – o cestách krkonošskými lesy, o Krakonošovi, o jejím setkání s pyšným návěstidlem, kterému se nechtělo cvičit i malinko strašidelný příběh o kouzelném trojlístku, který jí kdysi vyprávěl starý Kafemlejnek.

  Borůvka překvapeně zamrkala – co se to děje? Než se však stačila zeptat, Daniel si něco zapsal na papír a odešel. To se ví, že se jí v hlavě vyrojilo snad sto otázek.  Odpoledne se s nimi svěřila Přednostovi a Blaženě. Žádné odpovědi se však nedočkala, Oba tam stáli a krčili rameny. Co má Borůvčin pán za lubem?

  To se ví, že se do něj navečer všichni tři pustili - pročpak to měření? Copak se děje?

  Daniel se jen tajemně usmíval a přitiskl si ukazováček na rty: "Psssst. Tajemství. To budete koukat."

  Kdepak, tajemství se neprozrazuje.

  Daniel je nechal stát a s úsměvem zmizel ve svém domku. Tam se usadil do křesla. Trošku ho zamrzelo, že nemohl přátelům nic prozradit. Ale – tajemství je zkrátka tajemství, to se nedá nic dělat. Však se brzy všechno dozví - to, že se jedna železniční společnost rozhodla pro veliké překvapení. Nechala vyrobit věrnou kopii jeho Borůvky.

  A tak, zatímco jeho přátelé přemýšleli a lámali si hlavy nad tou spoustou otázek, na dalekém Slovensku dělníci svařovali, brousili a vrtali a práce jim šla od ruky.     

  Zanedlouho stál v dílně nový Brejlovec. Zatím ještě bez šatů a Borůvce se podobala jen vzdáleně. Mašinka dostala nový motor a všechny díly a přístroje, které taková lokomotiva potřebuje. 

  Připevnili jí kulatý nosík, přesně v místech a takových rozměrů, jaké měla Borůvka. Proto to nezbytné měření, které naší lokomotivě tolik zamotalo hlavu.

  Nastal velký den. Dělníci spustili motor a borůvkově modrý Brejlovec ožil. Jeho světla se rozsvítila a on si začal vesele pobrukovat. Práce se podařila.

  Brzy do nové lokomotivy nasedl mašinfíra a rozjeli se do Čech. Tam byla velká sláva. Mašinka jakoby Borůvce z oka vypadla. Ale protože Borůvka je jen jedna, dostala nová lokomotiva jméno Jeník. Na šaty mu přidělali cedulku se zbrusu novým číslem – 750.199-2, na bok připevnili znak města Trutnova a Jeník se vydal na svou první přehlídkovou jízdu.

  Ta vedla z České Třebové přes Trutnov, Vrchlabí, Martinice v Krkonoších až do Hostinného. Lidé jej nadšeně vítali, mávali a fotili. Mašinfíra se usmíval za velkými skly Jeníkových brýlí. Tu a tam zahoukal, aby všem oznámil: "Slyšíte? Borůvkově modrá lokomotiva se vrátila!"

   I vyslal na průzkum svou věrnou sojku strážkyni. Ta několikrát poslušně prolétla kolem modré mašinky, chvíli si s ní švitořila a poté se opět vrátila na Krakonošovo rameno: "Kdepak Borůvka. Tahle mašinka se jmenuje Jeník a je moc milý." Krakonoš se usmál a zadíval se na vzdalující se lokomotivu.  "Šťastnou cestu, Jeníku", pokýval hlavou "a nevyplaš mi zvířátka".

  Jeník však byl stejně rozumný a ohleduplný, jako jeho předchůdkyně. Krakonoš se o klid ve svém lese nemusel bát. 

  Tou dobou se daleko odsud, v Tochovicích, rozhodl Borůvčin pán, že již nebude trápit své přátele nezodpovězenými otázkami. Jeník již byl náležitě představen a tak jim mohl celé tajemství vyzradit.  Borůvka neskrývala své dojetí. Má svého nástupce. Stejného, jako byla ona sama. Tak ráda by ho pozdravila. Aby věděl, že na něj myslí.  Se svým přáním se svěřila i malému Danielovi: "Vím, že se často jezdíš dívat na mašinky po celé republice. Jestli někde potkáš Jeníka, vyřiď mu můj pozdrav. Moc tě prosím."

  Nemusela čekat dlouho. Jeník si to brázdil po všech možných tratích a byla jen otázka času, kdy na něj chlapec narazí. 

  Stalo se tak nedaleko Sobotky. Jeník uháněl na výletní cestě kolem zámku Humprecht, když v tom se nedaleko kolejí objevil malý klučina. Když se k němu přiblížil, chlapec zamával a zavolal: "Jeníku! Pozdravuje tě Borůvka a všichni U Kolejí!"

   Jeník tomu ani uvěřit nemohl. Borůvka o něm ví a pozdravuje ho. Tolik toho o ní slyšel. Usmál se a zahoukal na chlapce pozdrav pro svou předchůdkyni i její přátele.

   Borůvčin pán Daniel se usmál. Jeho mašinka má zdatného nástupce - stejně milého, jako je ona sama.