🌛 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🛌

O LOKOMOTIVĚ Z POHÁDKOVÉ ŘÍŠE

  Věděli jste, že kromě „našeho světa“ existuje ještě jiný? No ano – pohádkový. Krásný, plný fantazie a neuvěřitelných příběhů, kde dobro vítězí nad zlem. 
  Není těžké otevřít kouzelné okno a nahlédnout do něj. V jižní části pohádkové říše můžete spatřit prince i princezny, čarodějnice a černokněžníky, obry i trpaslíky, mluvící zvířátka či zpívající květiny.
   Co jste ale možná netušili, tak stejně jako my – lidé občas nahlédneme oknem do pohádkového světa, tak pohádkové bytosti nahlédnou jiným oknem do světa lidského a sem tam se jim tam i něco zalíbí. A to by v tom byl čert, aby si nějaký ten člověčí vynález neokopírovaly a nepřizpůsobily.
  A tak se to v severní části pohádkové říše, oddělené od té jižní vysokými čertovými skalami a širokým mořem s mrtvou a živou vodou, hemží mluvícími autíčky, či letadly a můžeme spatřit i další dopravní prostředky.
 Znáte třeba lokomotivu Tomáše, Bleska McQueena, Roaryho, létajícího Práška nebo Pohádky o mašinkách? Znáte. Tak vidíte, že si nevymýšlím.
  Jeden takový čaroděj z jižní části pohádkové říše nahlížel do lidského světa často. Nepotřeboval k tomu ani kouzelné okno. Měl totiž vševidoucí křišťálovou kouli.
  Lidský svět ho tuze zajímal a líbily se mu hlavně – lokomotivy. Rozhodl se, že si nějakou vyčaruje. Jenomže – v čarovných knihách žádná kouzla na lokomotivy nejsou. Možná tak seznam bylinek na lektvar neviditelnosti, kouzelné zaříkávaní na proměnu ve zvíře, či sirup zapomnění, ale lokomotivy kouzelná kniha neznala.  Nezbývalo mu, než mašinku vyrobit. To už nebyla taková legrace, jako čarování. Nestačilo mávnout kouzelnou hůlkou a říci: „Čáry – máry, abraka - dabra, hokus – pokus nebo snad cufír – šaltýr“, kdepak.
 Protože to byl velice chytrý čaroděj, šel na to – technicky. Křišťálová koule dokázala vidět nejen do současného světa, ale i do minulosti a tak čaroděj spatřil první funkční parní lokomotivu No.1 a její mladší sestřičky a bratříčky s krásnými jmény – Kafemlejnka, Všudybylku, Mikádo, Šlechtičnu, Ušatou, Papouška či Albatrose.
 Poté mu ukázala elektrické mašinky. Elinku, která byla původně vyrobena ze dřeva a byla první elektrickou lokomotivou u nás, její mladší sestřičku Bobinku a pak také Žehličku, Cilku, Hrbatou nebo Banán
  Nakonec přišla na řadu éra dieselových mašinek. Čaroděj spatřil Prasátko, Hektora, Kocoura, Sergeje, Bardotku i našeho oblíbeného Brejlovce.
 Zkrátka bylo z čeho vybírat.
 Co si budeme povídat – čarodějovi nejvíce učarovali parní lokomotivy s vysokým komínkem, ze kterého se vinul kouř, a pára zahalovala celý vlak do tajemné mlhy.
 „Když to zvládnou lidé, zvládnu to také“, pomyslel si a pustil se do díla. Dlouhé týdny přemýšlel a kreslil, vyráběl kolečka, páčky, šroubky a kovové pláty.
 Když už měl vše pohromadě, začal všechny ty díly a dílečky spojovat, svařovat, vyhlazovat a natírat. Trvalo to mnoho a mnoho měsíců, ale nakonec u jeho čarodějné sluje stála pohádková parní lokomotiva.
 Čaroděj byl na svůj výrobek pyšný, ale ouha. Ať se snažil, jak se snažil, nedařilo se mu lokomotivu oživit. Nepomáhala ani živá voda, kouzelný šém, čarodějné mastičky či lektvary. Mašinka jen stála a mlčela. Čaroděj si uvědomil spoustu věcí – i kdyby lokomotivu oživil, nevedly nikde žádné koleje, po kterých by mašinka mohla jezdit. Nebyl zde nikdo, kdo by ji obdivoval. Pohádkové bytosti z jižní říše měly své kočáry a koně, létající košťata či koberce, některé měly dokonce křídla a mohly lítat nebo vlastnily sedmimílové boty.
 Smutně se čaroděj díval do vševidoucí křišťálové koule a pozoroval lidský svět. Sledoval cestující ve vlacích, návštěvníky, kteří obdivovali parní lokomotivy při nostalgických jízdách a v muzeích, děti, které si hrály s vláčky i modeláře, kteří dokázali vytvořit vlastní železniční svět, kterým se proháněli miniaturní lokomotivy všech barev a tvarů.
 Čaroděj se díval a přemýšlel. Poznal, že jen lidé budou jeho mašinku obdivovat a ocení její krásu a jedinečnost. 
 Ještě chvíli dumal, pak vstal a kouzelnou hůlkou nakreslil tajemnou bránu.
 Když ji otevřel, postavil se před svou lokomotivu, zhluboka se nadechl a vyfoukl obrovský uragán ze svých plic. Silný vítr roztočil mašinku, pronesl ji kouzelnými dveřmi a nesl ji dál a dál světem lidí. Tam ji postavil na zelenou zahradu, zmizel a kouzelná brána se zavřela.
  Stalo se něco nevídaného. Lokomotiva otevřela oči a rozhlédla se. Před sebou spatřila borůvkově modrou lokomotivu, která se tvářila překvapeně.
 „Kde ses tu vzala?“, zeptala se modrá lokomotiva Borůvka.
 „Sama nevím“, odvětila parní lokomotiva, „vítr mě přinesl“.
  Daniel, Borůvčin pán, také nemohl uvěřit vlastním očím: „Co to je za mašinku? Kde se tady vzala? Takovou jsem nikdy neviděl“.
  Parní lokomotiva dostala strach. Snad ji odsud nevyhodí? Nelíbí se jim snad?
  Borůvka, jakoby četla otázky v očích nové kamarádky, se usmála: „Necháme si ji. Alespoň tu nebudu sama. Podívej, jak je hezká. Děti z ní budou mít radost!“
 Jak Borůvka řekla, tak se také stalo. Lokomotiva zůstala a dostala pohádkové jméno – Hortenzie.
  Čaroděj se díval do své vševidoucí křišťálové koule a usmíval se. Jeho lokomotiva ožila. Ozýval se z ní smích dětí, které ji chodily navštěvovat a mašinka se tvářila šťastně a spokojeně.
 „To je přesně to, co moje lokomotiva potřebovala – děti“, říkal si čaroděj spokojeně. Aby bylo vidět, že jeho mašinka není jen tak obyčejná, ale kouzelná, čas od času do ní vyčaroval kouzelnou truhlu plnou pokladů.
 
  Měl ze svého úspěchu takovou radost, že vyráběl lokomotivy dál. Takové, které budou dělat radost hlavně dětem. Všech možných barev i velikostí, parní, elektrické i dieselové. Kouzelnými dveřmi je posílal do světa lidí. 
  Zkuste se podívat do svých hraček a kdoví, třeba tam nějakou kouzelníkovu mašinku objevíte. Jak ji poznáte? Jednoduše. Ožije ve vašich hrách a fantazii. Jako Hortenzie.

🌛 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🛌

BORŮVČINA POHÁDKA O KOUZELNÝCH PRŮŠTIPKÁCH

   Nastalo jaro. Paní Zima se odporoučela a na její místo nastoupilo počasí jako stvořené k procházkám. Vlaky se o víkendech plnily výletníky a dokonce i ve všední den sem tam do vagónů nastoupili školáci a vyráželi na školní výlet se svými učiteli. 
   Tak se stalo, že se jedna skupinka prvňáčků s panem učitelem ocitla také U Kolejí. Borůvčin pán Daniel dětem ukazoval tělocvik návěstidel i mrkání přejezdových světel. Starý Číňan se pochlubil jasnými údery kladívka do zvoncové čepice a poté se děti přesunuly k Borůvce.
  Na tuhle část prohlídky se lokomotiva vždy těšila. Děti se kolem ní shlukly a po jednom vstupovaly do její kabinky. Líbilo se jí jejich nadšení, se kterým se usadily na místě strojvedoucího a připadaly si důležitě. "Děti jsou prostě prima", říkala si v duchu mašinka.
  Když si všichni roli strojvedoucího vyzkoušeli, zavelel Daniel: "Teď se přesuneme do vagónu. Každý z vás dostane opravdovou jízdenku, která se dříve používala ve vlaku a zahraje si na průvodčího. Uvidíme, jak jste šikovní a jestli ji budete umět proštípnout opravdovými kleštěmi."
  Děti se nadšeně hrnuly do vagónu. U Borůvky zůstala jenom malá holčička a stydlivě se dívala za mizejícími spolužáky. Mašinka se na dívenku zadívala: "Copak? Ty nepůjdeš za ostatními?, zeptala se jemně.
  "Já nevím, jestli to dokážu?", špitla malá školačka a sklopila oči.
  "Co jestli dokážeš?", zeptala se překvapeně lokomotiva.
   Holčička chvíli mlčela a prohlížela si prstíky na drobné ručce. "Nevím, jestli zvládnu proštípnout tu jízdenku. Jsem moc nešikovná. Všechno mi pořád padá, nejde mi ani stříhat nůžkama a skoro nic se mi nikdy nepovede. Nechci to zkoušet. Smáli by se mi", vyhrkla a pokrčila rameny.
  Borůvce bylo dívenky líto. Ráda by ji nějak povzbudila. "Jakpak se jmenuješ?", zeptala se holčičky opatrně.
  "Lotynka", odpověděla tiše dívka a opět se stydlivě zadívala na vagón.
  "Víš", zamyslela se mašinka, "připomínáš mi jednu moji kamarádku. A představ si, že to byla průvodčí. Také se jí nic nevedlo, byla moc nešikovná a styděla se za to. Až se jednou stalo kouzlo. Mám ti o tom vyprávět?"
  "Tak jo", vyhrkla holčička. Byla zvědavá, jaké kouzlo Borůvčinu kamarádku potkalo. Mašinka ji nenechala dlouho čekat a začala vyprávět.  
   Předtím, než jsem se dostala až sem, do Tochovic, jezdila jsem v Krkonoších. Byla tam krásná krajina. Nejraději jsem měla hluboké lesy, plné lesních zvířátek. Byli tu srnky, zajíčkové, veverky, do stromů ťukali datlové a občas bylo slyšet hlas kukačky nebo sojky, strážkyně lesa a věrné pomocnice Krakonošovy.
  Každá mašinka má své strojvůdce, kterým se také říká mašinfírové. Ti ji řídí, sledují cestu před sebou a musí poslouchat povely návěstí a návěstidel. V osobních vlacích jezdí také průvodčí. Je to člověk v modrém obleku, s modrou čepicí na hlavě a s kleštičkami v ruce. Kleštičkám se říká průštipky a slouží k proštípnutí jízdenky, kterou si musí každý cestující koupit, aby mohl vlakem jet.
 Jednoho dne se u mých vagónků objevila mladičká hezká slečna. Byla celá roztřesená a nervózní. Jmenovala se Daniela. V náprsní kapse modré uniformy měla na řetízku starožitné hodinky po dědečkovi a v ruce kleště průštipky. Zkrátka – nová průvodčí. 
   Tolik se na svůj první den v práci těšila a zároveň z něj měla strach. Ten strach byl tak veliký, že jí ten velký den úplně pokazil.
   Když Daniela uviděla plný vagón lidí, znervózněla. Hned ve dveřích jí vypadly průštipky z ruky a dopadly přímo na nohu zamračeného mladíka, který seděl u dveří. Muž zasykl a jeho čelo se ještě více zakrabatilo. Daniela se nezmohla ani na pozdrav, omluvu nebo dokonce úsměv. Ruce se jí roztřásly tak silně, že se jí jízdenku nepodařilo proštípnout hned napoprvé a při druhém pokusu přistály průštipky tentokrát na mladíkově druhé noze. Celý den to s ní pak šlo kopce. Nechtěně vrazila do něčí kabelky a rozsypala ji, omylem proštípla dvakrát zpáteční jízdenku, staršímu pánovi přimáčkla prsty k opěrce a nechtěně přišlápla ocas velikého psa, který si hověl v uličce. Její kleštičky jakoby si dělaly, co chtěly – buď jí vylétávaly z rukou, nebo se vzpíraly a nechtělo se jim pracovat. 
   Daniela si před cestujícími připadala hloupě. Nezmohla se na jediné slůvko, natož na úsměv. Konečně den skončil a ona se vrátila přes les do svého domku. Sedla si na postel a v hlavě si přehrávala všechny katastrofy, které ji právě potkaly. Připadala si nešikovná a k ničemu. Při představě, že půjde zase do práce a všechno pokazí, se jí srdce sevřelo. Rozplakala se. 
  Tak to šlo den za dnem. Ráno vstávala celá roztřesená, žaludek měla jako na vodě. Byla tak nervózní, že jí vše padalo z rukou a úsměv jakoby si k její tváři nemohl najít cestu. Každý den potkávala ve vagónu mladíka, kterému hned napoprvé upustila kleště na nohu. Strnule natáhla ruku k jeho jízdence a prsty se jí třásly. Muž jí podal lístek a obě nohy pro jistotu odsunul stranou. To Danielu ještě více popudilo. Určitě si myslí, že je úplně neschopná. Jízdenku proštípla až na druhý pokus a na muže se mimoděk zaškaredila. Mladík jen zavrtěl hlavou a zamračil se na ni ještě víc. 
   Strach, že všechno pokazí, Danielu tak ovládl, že ji práce netěšila. Doma pak celé večery proplakala. Aby toho nebylo málo, počasí, jakoby se nakazilo její uplakanou náladou. Nebe se zatáhlo a několik dní neustále pršelo a pršelo. A pak přišel ten tajemný den. 
   Ráno začalo opět neslavně. Vyklouzl jí z ruky hrnek s kávou a horký nápoj zašpinil modrou uniformu. Rychle se převlékala a zapomněla, že má v kapse hodinky po dědečkovi. Ty vypadly na podlahu a sklíčko hodinek prasklo. Úlomky skla jen chrastily v kovovém pouzdře. Smutně na to nadělení pohlédla. Rozbité hodinky dala zpět do kapsičky na prsou a spěchala do práce. 
   Alespoň, že již přestalo pršet a ukázalo se sluníčko. Běžela lesem a už už se chystala přeběhnout přes most, pod kterým hučel rozvodněný potok, když uslyšela zoufalé pískání. Ozývalo se přímo pod ní. Daniela se naklonila přes zábradlí. V divoké vodě uviděla zmítající se mokré klubíčko. Byl to malý zajíc. Dříve tu skákával po kamenech, které vykukovaly z tehdy klidného potůčku, ale nyní se přes ně valila voda. Proud smetl vše, co mu přišlo do cesty. I zajíčka. Plácal se mezi kameny, vyděšeně pískal a nemohl se dostat na břeh. 
   Daniela neváhala ani na okamžik. Seběhla k potoku, zachytávala se větví i kamenů a za chvilku již držela mokrého nešťastníka v náručí. Přitom jí do vody vypadly její průštipky a zavřela se nad nimi voda. Daniela si toho ani nevšimla. Rychle se vyškrábala i se zajíčkem na břeh. Tam položila ušáka do trávy: "Utíkej malý, sluníčko tě za chvilku osuší. Příště buď opatrnější!"
   Chlupáček se na ni vděčně podíval, zahýbal čumáčkem a pelášil do lesa.
   Sáhla do kapsy. Byla prázdná. Kleště byly pryč. Ach jo!
   Vtom za sebou uslyšela zapraskání. Otočila se a strnula. Přímo u ní stál vysoký pán s dlouhými vousy. Na nohou měl vysoké boty, přes ramena dlouhý plášť a na hlavě klobouk, na kterém seděla sojka a zvědavě si Danielu prohlížela. Neznámý držel ruce velkou dřevěnou hůl. Daniela se polekala. 
   Muž se však vlídně usmál a řekl: "Máš dobré srdce, děvče. Kdoví, jak by to se zajíčkem dopadlo, kdybys mu nepomohla". 
  Zvědavá sojka přelétla na pánovo rameno, zatřepala hlavičkou a něco mu špitla do ucha. Vousáč pokýval hlavou: "Máš pravdu maličká. Málem bych zapomněl." Sáhl do kapsy a podával překvapené Daniele nové průštipky: "Dobře je opatruj. Přinesou ti štěstí."
 Pokýval zarostlou hlavou, vytáhl z kapsy dýmku, zhluboka potáhl a vzápětí zmizel v oblaku kouře. Byl pryč.
 Daniela stála celá zkoprnělá. Nezdálo se jí to? Podívala se do dlaně, ve které svírala nové kleště. 
   Ne, nezdálo! Průštipky ji v dlani zvláštně hřály. Cítila se sebevědomě a vesele. Příjemnou náladu jí kazila jen myšlenka na dědečkovy rozbité hodinky.
   Sáhla do náprsní kapsičky, vyndala je a otevřela kovové pouzdro. Údivem zamrkala. Po rozbitém skle nebylo ani památky. Hodinky byly neporušené.
   Daniela schovala hodinky zpět do kapsičky a pospíchala na nádraží. Já už jsem na ni netrpělivě čekala. Přistoupila ke mně a pošeptala mi: "Potom ti budu, Borůvko, vyprávět, co neuvěřitelného se mi stalo. To budeš kulit ta svoje kukadla. Ale teď musíme vyrazit, aby cestující nepřijeli pozdě."
  Vytáhla z kapsy průštipky a po tváři se jí rozlil úsměv, který jsem u ní ještě neviděla. Za malou chvilku se z vagónu ozval její veselý hlas: "Přeji Vám krásný den. Připravte si jízdenky, prosím."
  Zamračený mladík, který ji tak trápil, zvedl ruku s jízdenkou a opět odsunul nohy stranou. Danielu to tentokrát nevyvedlo z míry. Proštípla jízdenku hned napoprvé a s milým úsměvem ji muži vrátila. "Děkuji, pane a přeji Vám příjemnou cestu", pronesla vesele. Mladík překvapeně zvedl obočí. Je to možné, že to je ta nešikovná zamračená průvodčí?! Taková proměna! Usmál se a poděkoval.
   To se ví, že jsem byla zvědavá, co mi chce Daniela říci. Ani dočkat jsem se nemohla. Když všichni cestující vystoupili a naše práce skončila, sedla si průvodčí ke mně a celý příběh mi vyprávěla. Páni, to bylo něco! A na konci vyprávění mi povídá: "A to není všechno, Borůvko. Představ si, že každý, komu jsem dnes jízdenku proštípla, se na mě usmál. Kleštičky mi ani jednou nespadly a všechno se mi dařilo. Asi budou opravdu kouzelné."

   Borůvka přerušila vyprávění a zadívala se na malou Lotynku. Holčička mlčela a usilovně přemýšlela.
   "No jo, ale Daniela má kouzelné kleštičky. To se pak všechno zvládá líp", vzdychla si.
   "I kdepak, nemá", mrkla mašinka na tu malou rozumbradu, "víš, tomu mladíkovi se usměvavá průvodčí tak zalíbila, že se od ní již nechtěl odloučit. V den jejich svatby dostala Daniela od svého ženicha zbrusu nové průštipky, na kterých bylo vyryto její jméno. Kleštičky od jejího milého pro ni měly větší cenu, než ty kouzelné. Už je nepotřebovala. Zjistila, že když si bude věřit a přestane mít strach, že vše pokazí, bude se jí dařit i bez kouzel. A když se zrovna něco nepovede, svět se nezboří, zkusí to znovu a s úsměvem. Třeba stokrát, ale jednou se to podaří."
   "A co se stalo s těmi kouzelnými průštipkami?", zajímalo Lotynku.
   "Ty mi Daniela věnovala na památku", odvětila Borůvka a mrkla na malou školačku, "jestli chceš, můžeš je vyzkoušet. Jsou ve vagónu."
   Holčička překvapeně vykulila oči a rychle vyběhla po schůdcích za svými spolužáky.
   Mašinka se usmála a poslouchala veselý dětský hlahol, ozývající se z vagónu. "Děti jsou vážně prima", řekla si již poněkolikáté.
   Za pár minut se všichni školáci opět vyřítili ven.
   "Zvládla jsem to! Borůvko, podívej, hned napoprvé!", přiběhla k mašince Lotynka a ukazovala jí proštípnutou jízdenku. "A ani mi neupadly", zakřenila se vesele.
   Borůvka se zadívala na čerstvou dírku v hnědé kartonové jízdence.
  "Máš pravdu. Jako od opravdové průvodčí", mrkla na holčičku, "schovej si ji. Když se budeš bát, že ti něco nepůjde, tak se na ni podívej a vzpomeň si, co jsem ti vyprávěla", dodala a za chvíli již s úsměvem sledovala poskakující děti, které mířily zpět na nedalekou zastávku. 

Výdejna jízdenek U Kolejí - tak kam to bude? 😉

🌛 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🛌

Pohádka o jízdenkách a slavném přednostovi 

  Byla teplá letní sobota a počasí přímo lákalo k výletům. Třeba do muzea.
  Na zastávce Tochovice zastavil motoráček a z něj vystoupil starší pán s malým chlapcem. Rozhlédli se a zamířili k silnici. Hned u nedalekého železničního přejezdu stálo muzeum U Kolejí.
 „Podívej, dědo, mašinka!“ zvolal nadšeně chlapec, oběma rukama se chytil širokých vjezdových vrat a pozoroval Borůvku, která se vyhřívala na sluníčku.
 „Počkej, Tomíku. Musíme nejdřív zazvonit. Pak si budeš moci prohlédnout mašinku zblízka“, vysvětloval mu trpělivě dědeček, přešel ke vchodovým vrátkům a stiskl ukazováčkem zvonek.
  Tomík byl stále přilepený na plotě a nemohl z modré lokomotivy spustit oči.
 „Ta je krásná. A veze vagón, podívej!“, sděloval nadšeným hlasem chlapec své postřehy.
   Vagón za mašinkou náhle ožil. Dveře se otevřely a z nich vykoukla hlava. Na hlavě trůnila přednostovská čepice.
   Tomík vykulil oči a rychle se pustil vrat. Hlava v čepici zakývala na pozdrav a za chvíli už se vysoukal přednosta celý. Zamával na chlapce, otočil se a zahalekal: „Haló, pane domácí! Máte tu návštěvu!“
   Ze dveří vagónu se vyloupla další postava. Borůvčin pán - Daniel.
   Tomík se rozběhl k dědečkovi a chytil ho za ruku. 
  „Tak pojďte dál“, vítal Daniel návštěvníky a odemkl vrátka.
  „No běž, nestyď se!“, pobízel starší muž svého vnoučka, „těšil ses na modrou mašinku, tak si ji jdi prohlédnout. Ale na nic nesahej!“
  Klučina se v tu ránu pustil ruky, rozběhl se k lokomotivě a důkladně si ji prohlížel. „Koukej, dědo, ta mašinka má na hlavě dvě trumpetky“, otočil se na dědečka.
  „To aby byla pořádně slyšet“, poučoval ho dědeček a s úsměvem sledoval chlapcovo nadšení.
  „Můžu se podívat do kabinky? Můžu?“, podíval se klučina na dospěláky tak prosebně, že by to obměkčilo i kámen.
  Starší pán se tázavě otočil na Daniela a ten pokýval hlavou.
  „Můžeš, ale buď opatrný. Na nic nemačkej, za nic netahej. Ať mašince neublížíš“, nakázal dědeček a s láskyplným výrazem sledoval vnoučka, jak opatrně vylézá po schůdcích do lokomotivy, pomaloučku usedá na sedačku strojvedoucího a jen zlehoulinka pohladil volant.
  „Takového návštěvníka si nechám líbit“, prohodil pochvalně Daniel, „i když je malý, ví, jak se má správně chovat v muzeu.“
   Dědeček hrdě vypjal hruď. Chvála ho zahřála na prsou.
   Když se Tomík dostatečně pokochal výhledem z lokomotivy, šli si všichni prohlédnout muzeum. Bylo na co se dívat. Daniel návštěvníkům předvedl Číňana i výstražná přejezdová světla a Přednosta jim převyprávěl pohádku o skřítkovy z lampy, umístěné u ramene odjezdového návěstidla. Prohlédli si čekárnu plnou železničních cedulí, cedulek a exponátů, Tomík si pohrál v dřevěné mašince určené pro děti a prohlédl si starou váhu decimálku, nedaleko které bylo v zemi ukotveno malé trpasličí návěstidlo.
  Nakonec se všichni přesunuli do vagónu za Borůvkou, kde je hned u vchodu přivítala výpravčí Blažena.
  Tomík se usadil na koženkovou sedačku u okénka a rozhlížel se kolem. Na stěnách visely kreslené obrázky lokomotiv, nad vchodem do druhé třídy byly železničářské čepice a u zadní stěny vagónu stály lampy, nad kterými se vyjímaly různé cedulky a velká tabule s odjezdy vlaků. Podíval se na stolek před sebou. Stál na něm stojánek, ve kterém byly naskládány potištěné kartonové lístky.
  „Dědo, co to je za kartičky?“, zeptal se chlapec.
  „To jsou staré jízdenky. Ty ještě pamatuji. Vidíš, každá jízdenka má svoje číslo, názvy stanic a když ji otočíš, uvidíš tam vymáčknutý datum. Tak poznáš, kdy s ní někdo cestoval vlakem, odkud a kam. Podívej, tahle je stará už více než 70 let!“
   Tomík si ještě chvíli jízdenky prohlížel a pak upřel oči na protější stěnu vagónu. Spatřil tam ručně malovaný portrét muže s červenou železniční čepicí a knírkem pod nosem. Chlapec se pozorněji zadíval na obrázek a pak se otočil na Přednostu.
  „Hele, to jsi ty!“ vykřikl nadšeně.
  Přednosta se usmál: „No, je mi docela podobný, viď?“
 „Určitě jsi to ty! To se pozná. To znamená, že jsi slavný přednosta, když visíš v muzeu?“, zamudroval chlapec.
  Přednosta zčervenal jako jablíčko. „Jestli slavný, to nevím, ale jestli chceš, budu ti vyprávět pohádku o opravdu slavném přednostovi stanice“.
  Borůvčin pán pozvedl obočí. Slavný přednosta stanice? O tom ještě neslyšel. Usadil se pohodlně do sedačky přes uličku a poslouchal.
  Kdysi dávno, to už je více než 200 let, se v jednom anglickém městě - Lancasteru, narodil malý chlapec. Jmenoval se Thomas, tedy vlastně po našem Tomáš – jako ty Tomíku. Tomík byl velice neposedné a zvídavé dítě. Bylo těžké udržet ho v klidu. Nevydržel chvilku na jednom místě a ručičky pořád chtěly něco dělat. Až jeho maminka dostala spásný nápad. Naučila malého Tomíka plést. Jeho malé prstíky se tak zabavily a hlavička se soustředila na tvoření něčeho nového, krásného. Ukázalo se, že chlapec je velice tvůrčí a vynalézavý.
  Uplynulo několik let a z malého Tomíka se stal šikovný mládenec - Tomáš. Zalíbila se mu práce se dřevem. Neustále vylepšoval různé nástroje a jednou dokonce vynalezl zařízení, které umožňovalo hospodyni současně chovat dítě v kolébce a zároveň stloukat máslo. Začal pracovat v tamější vážené firmě na nábytek. Měl šikovné ruce a hlavu plnou nápadů.
  Co by to však bylo za železniční příběh bez železnice? Hned se k ní dostanu.
   Léta ubíhala, Tomáš se měnil a svět také. Železnice byla v té době ještě velmi mladá, nicméně tratí neustále přibývalo a vznikaly nové stanice. Jedna taková se objevila v Miltonu.
  A představte si, že zrovna tam přijali Tomáše jako přednostu stanice. Líbilo se mu poslouchat pískání lokomotiv, syčení páry a klapot kol o železniční koleje. Rád pozoroval děti, které nadšeně nastupovaly do mašinky a cestující, kteří z oken vagónů mávali svým doprovodům na nástupišti.
  Jen jedna věc ho trápila. Vypisování jízdenek. Byla to tenkrát činnost zdlouhavá a pracná. Na každý lístek musel ručně vypsat mnoho údajů – datum, název stanice, název cílové stanice, pořadové číslo jízdenky a další údaje.
  Což o to, když se ten den objevilo ve stanici jen pár cestujících, tak to šlo raz dva, ale jakmile se někde konala velká událost a nástupiště bylo plné lidí, to byl jiný šrumec. Před jeho kanceláří se mu tvořily dlouhé fronty netrpělivých lidí.
  „Haló, pane, nemohl byste si pospíšit?“, ozývalo se z řady.
  „ No tak, dělejte, za chvíli přijede vlak!“, dožadovala se jízdenky statná hospodyně s dítětem v náručí.
  „To snad není možné, člověk aby tu stál od rána, aby dostal lístek včas!“, rozčiloval se další cestující.
   A Tom se sklopenou hlavou vypisoval a vypisoval, až ho ruce bolely.
  Taková práce by žádného člověka netěšila, ale jinak to v té době nešlo. Po zakončeném dni bylo nutné vypsat, kolik jízdenek se vlastně prodalo a často nastávaly zmatky.
  „Takhle to dál nejde“, pomyslel si Tomáš, „práce má člověka těšit a ne trápit. Proč jen ty lístky musíme pracně vypisovat. Vždyť by se z toho člověk zbláznil!“
  Večer, po jednom takovém namáhavém dni, usnul na židli ve své kanceláři. Zdál se mu sen.
  Seděl za stolem a vypisoval jízdenky. Fronta cestujících se táhla z jeho kanceláře až na druhý konec nástupiště. A všichni hučeli a pokřikovali: „Lístek prosím! Do Newcastle! Pospěšte si! Ujede mi vlak! Vám to trvá!"
  Tomášovi třeštila hlava, ale poctivě vypisoval a vypisoval. U jeho stolu se zastavil noblesní muž v plášti, s cylindrem na hlavě a hůlkou v ruce.
 „Do Carlisle prosím“, řekl klidným hlasem nešťastnému přednostovi.
 Ten začal vypisovat lístek: „Cílová stanice Carlisle….“. Nešlo to. Jako by mu na ruce seděl nějaký zlomyslný rarášek a schválně mu pletl písmenka, která přeskakovala z místa na místo. „Acrlisle… Liscare…Elircas….“.
 Další skřet mu seděl na rameni a šeptal mu do ucha popletená pořadová čísla“ „154…571…042…386.“
„Dělejte! Vám to trvá! Ten přednosta je úplně neschopný, vidíte to?!“, pokřikovali netrpěliví cestující stojící za pánem v plášti. Ten se tvářil klidně a povzbudivě.   „267… 0117…156987….“ šeptal Tomášovi rarášek do ucha a chechtal se.
  „A DOST!“ - vykřikl náhle silným hlasem Přednosta a bouchl do stolu ve vagónu.
  Blažena vypískla a připlácla si dlaň na pusu, Borůvčin pán Daniel se zakuckal a dědeček nadskočil na sedačce. Jen Tomík zůstal klidný a ani nemrkl.
  „Já z něj vážně jednou zešedivím“, naklonil se Daniel k Blaženě. Ta jen zakývala hlavou a s rukou stále na ústech se snažila ztlumit smích, který se jí dral z hrdla.     
  „Hele a co bylo dál?“, nevšímal si Tomík vylekaných dospěláků a očima visel na Přednostovi. Ten se poškrábal na hlavě pod čepicí a hledal přetrženou nit příběhu. Když jí úspěšně našel, pokračoval ve vyprávění.

  „A DOST“, vykřikl Tomáš ve snu, bouchl rukou do stolu a připlácl ten proklatý lístek, který se mu nedařilo vypsat. Cestující se rozplynuli. Zůstal jen ten muž v cylindru. Za oknem zapískala přijíždějící parní lokomotiva.
 „Proboha, vždyť já tu jízdenku ještě nemám vyplněnou!“, pomyslel si Tomáš. Muž v cylindru položil dlaň na Tomášovu ruku na stole a odsunul ji. Místo nedopsaného lístku pod ní ležela kartička z tvrdého papíru. Bylo na ní vytištěno správné pořadové číslo, název stanice, název cílové stanice – vše bylo připraveno. Stačilo jen napsat datum.
  
 „Jak je to možné?“, zíral Tomáš na jízdenku, která měla všechny náležitosti.
 „Pane, už musím jít. Vlak čeká.“, ozvalo se. Tomáš zvedl jízdenku a podal ji muži v cylindru.
 „Díky! Jste šikovný přednosta“, usmál se pán a s kartičkou v ruce odcházel. U dveří se ještě otočil, nadzvedl cylindr k pozdravu a mrkl na překvapeného přednostu.
  „Tomáši! Tomáši!“ ozval se mu naléhavý hlas do snu a probudil ho. Nad ospalým přednostou stál starý topič a třásl jeho ramenem. „Tomáši, probuď se, je ráno. Za chvíli tu budou cestující. Připrav si jízdenky.“
  Tomáš si protřel oči a rozhlédl se po stole, na kterém ležely lístky připravené k vypisování. Sen byl pryč, ale nápad s předem vytištěnými jízdenkami mu v hlavě zůstal. 
  Netrvalo dlouho a Tomáš vyrobil přístroj, na kterém tiskl všechny požadované údaje na tvrdé kartičky. Stroj byl tak dokonalý, že vyráběl a čísloval stovky jízdenek za minutu. Všechny měly přesný tvar i tloušťku a daly se úhledně srovnat do přihrádek. Díky pořadovým číslům se mohlo snadno spočítat, kolik kartiček se prodalo. Žádné zdlouhavé vypisování. Stačilo jen přidat datum, orazítkovat a cestující  odcházel z kanceláře s jízdenkou v ruce dřív, než bys řekl švec.
  Svůj nápad si nenechal pro sebe a brzy se tak ulevilo přednostům po celém světě.
  Z Tomáše se stal uznávaný muž. Železnice mu platily 10 šilinků ročně za každou míli tratě, kterou provozovaly a tak se stal brzy nejen slavným, ale i bohatým přednostou stanice.

  „Kartonové jízdenky? Tomáš? To mi něco říká“, poškrábal se Borůvčin pán Daniel na hlavě, „Jak se ten přednosta jmenoval celým jménem?“ 
  Přednosta se usmál a mrkl na něj: „Edmondson. Jmenoval se Thomas Edmondson. Pamětní deska s jeho jménem visí dodnes v Lancasteru, kde se narodil."
   I Daniel se usmál. Přešel za barovou desku ve vagónu a zašmátral v přihrádce. V ruce se mu objevila kartička z tvrdého kartónu. Bylo na ní pořadové číslo a název stanice "U KOLEJÍ Tochovice". Vložil ji do zeleného stroje, stojícího u okýnka s nápisem „K OSOBNÍ POKLADNĚ“. Když kartičku vytáhl, bylo na ní vyraženo datum. 
  Podal ji malému Tomíkovi. „Tumáš“, řekl, „tady máš pravou Edmondsonovu jízdenku.“
  Chlapec nadšeně stiskl kartičku v ruce.
  Výpravčí Blažena mu podala kleštičky položené u okénka, na desce stolu. „Na“, usmála se na Tomíka, „můžeš si ji sám proštípnout“. 
  „Tak Tome, rozluč se, musíme jít. Za chvilku nám jede vlak“, zvedl se dědeček ze sedačky. Tomík si schoval jízdenku do kapsičky u kalhot a chytil dědečka za ruku. Přednosta, Blažena i Daniel je vyprovodili až k vrátkům. 
 „Víš co dědo?“, přitiskl se Tomík k dědečkovi, „asi budu přednostou stanice. Teď už to přece nemůže být nic těžkého, a kdyby jo, tak určitě něco vymyslím a vylepším to,“ zamudroval. Výstražník na nedalekém přejezdu se rozezněl a Tomík s dědečkem přidali do kroku. Chlapcovy nápady o tom, co by se ještě dalo vymyslet a vylepšit, určitě rozeberou ve vlaku.

Když se U Kolejí slétaly čarodějnice 🪄

   Jo jo, Bludimíra to U Kolejí taky zkusila. Naštěstí skřítek z lampy na návěstidle drží nad expozicí ochrannou ruku. Bludimíra zkrátka narazila 🤣.
   Jsou ale i takové, které vidíme rádi. A jak vypadá takový slet "hodných čarodějnic" U Kolejí?
   Mrkneme se do nedávné minulosti 😉
   Užijte si zítřejší Pálení čarodějnic a ať se vám zlé síly vyhnou 😉

🌛 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🛌

Přednostova pohádka o skřítkovi z železniční lampy

  Borůvka měla ráda návštěvníky muzea. Postávali před návěstidly, prohlíželi si exponáty nebo se usadili na lavičky v blízkosti její kabinky a vyprávěli si různé příběhy. To se jí líbilo. Vždycky se něco zajímavého dozvěděla. Ze všeho nejraději však měla děti. Byly plné energie a jejich fantazie neznala mezí. 
 Toho dne navštívil muzeum i malý Marek se svými kamarády. Trávil prázdniny u své babičky. Na zahradě si děti rozestavěly stany, přes den podnikaly dobrodružné výpravy a v noci sbíraly Bobříka odvahy. Muzeum U Kolejí bylo, co by kamenem dohodil a rozhodly se proto navštívit svou oblíbenou mašinku. 
  V Borůvčině kabince se rozjely na nebezpečnou cestu do Říše strašidel, duchů a dalších příšer, které se jim zrodily v jejich hlavičkách. Střídaly se za volantem a vezly plný vagón cestujících. 
     "Ujížděj!", křičela Dominika na mašinfíru Marka. 
     "Rychleji, rychleji, Kostlivák za námi!", přidal se Šimon.
     "Tudy ne, couvej, je tam Zombík. Pusť mě k tomu!", rozkazoval Matyáš.  Jak už to v dětské fantazii bývá, nakonec se jim podařilo všechny cestující ochránit a dorazili s nimi na nádraží ostrova Hrdinů.
   Taková záchranná mise je samozřejmě vyčerpávající a člověku při ní vyhládne. A protože byli hrdinové čtyři, dostali hlad čtyřnásobný.  
   Přesunuli se tedy z Borůvčiny kabinky do vagónu. Tam se posadili na koženkové lavice a rozbalili si sušenky, které měli na cestu. Jakmile se jaksepatří posilnili, prohlíželi si vagón. U zadní stěny byly naskládány lampy, svítilny a lucerny.
   "Poklad!", zajásal Marek a zvedl ruce ve vítězném gestu.
   "Jakej poklad?", zatvářil se pochybovačně Matyáš, "jenom starý lampy!"
   "Tsss", ušklíbl se Marek, "jedna je určitě Alladinova. Přetřeš jí, vyskočí džin a splní ti přání", vysvětloval kamarádovi.
   Děti začaly hledat po kapsách kapesníky. Marek byl nejrychlejší. Vytáhl z modrých kraťasů pestrobarevný kousek látky a začal čistit sklo veliké černé lampy.
   "Co pán poroučí?", ozval se hluboký hlas. Hrdinové zcela nehrdinně vyjekli a otočili se jako na obrtlíku. U nich stál Přednosta a usmíval se pod vousy.
   "Já… my… my… jen jsme to zkoušeli. Jestli tam není schovaný džin", koktal Marek.
  Děti trochu zvědavě a trochu ustrašeně pozorovaly Přednostu, jestli se třeba nehněvá. Dominika pro jistotu nasadila ten nejsladší a nejnevinnější úsměv, který dokázal každého odzbrojit. I Přednostu.
  "Kdepak, tady džina nenajdete", zasmál se a pohladil holčičku po světlých vláskách. "To byste museli do Indie. Ve zdejších lampách se může schovávat akorát tak skřítek." 
    "Pche, skřítek", ohrnul nos Šimon, "ten nemá žádnou sílu a je prťavej. Nikoho nevyděsí."
    "To by ses divil", oponoval mu Přednosta, "povím vám příběh o skřítkovi ze železniční lampy. Myslím, že budeš koukat, co takový trpaslík dokáže."
    "Jóóó!", volaly nadšeně děti a běžely si znovu sednout.
    "A budou tam příšery? Třeba Kostlivák a tak", ujišťoval se Marek a oči všem svítily očekáváním.
    "I vy chytrolíni!", zasmál se Přednosta, "jen abyste se pak nebáli", dodal a začal vyprávět. 

     Na jedné samotě, daleko od lidí, stál starý železniční domek, kterému se říkalo vechtr. Jiné obydlí široko daleko nebylo. Před domkem se zelenala široká louka, po které vedly koleje, a za domkem se rozprostíral Černý les. V noci Černý les ještě víc zčernal, divoce to v něm šumělo a sem tam se z něj ozývaly prapodivné zvuky. 
   Ve vechtru bydlel strážník tratě, jistý Matěj. Několikrát za den obhlížel koleje, jestli jsou správně utažené, neleží na nich nějaká překážka a zda větve stromů a keřů nezasahují do jejich blízkosti. U vechtru se tyčilo vysoké návěstidlo s napřaženou rukou, kterou dávalo mašinkám vědět, jestli je cesta před nimi volná. 
   Matějovi samota nevadila. Časem si na ni zvykl a měl ji docela rád. Večer sedával na lavičce před domkem a pozoroval hvězdy nebo si u stolku ve světnici četl. Knih měl plnou knihovnu a dozvěděl se z nich mnoho zajímavého. Co však Matěj netušil a ani v knihách o tom nebylo psáno – Černý les obývala strašidla.    
  "Já jsem to věděl!", skočil Marek do Přednostova strašidelného vyprávění. "Určitě tam byly Kostliváci!" 
   "Anebo Zombie a Creepři", přidala se Dominika. 
   Děti se jaly vyjmenovávat další příšery z oblíbené videohry Minecraft. Přednosta Minecraft neznal a tak netušil kdo je Creeper nebo Zombie natož jak vypadají. Poškrábal se za uchem, až se mu červená čapka svezla na stranu a rozhodl se, že si raději vystačí se strašidly, které mu byly bližší a které znal již od dětství.

   Ve skalách se ukrýval Černokněžník a ohnivý mužík, za skalami přes den vyspával strašlivý obr Hromburác, po lese v noci povykoval Hejkal a po setmění vyrážela ze svého příbytku Klekánice. 
  Jednoho večera sem však jakýsi cizí vítr přivál čarodějnici. A ne ledajakou. Byla to první dáma mezi čarodějnicemi - Bludimíra. Zákeřná, závistivá a škodolibá až běda. Vše, co jí stálo v cestě, ničila. Usadila se v opuštěné jeskyni v nejtemnějším koutě Černého lesa. Ve dne se dokázala proměnit v přívětivou dámu, aby obloudila co nejvíc dušiček a udržela si tak svou sílu a moc. V noci nasedla na koště a se strašlivým chechotem vylétávala na obhlídku. Zajíci před ní vystrašeně utíkali, lišky zalézaly hlouběji do svých nor a dokonce i noční sovy raději zavíraly kukadla a dělaly, že spí. Nikdo nechtěl stát Bludimíře v cestě. 
  Při jedné ze svých nočních obhlídek prolétla kolem Matějova vechtru.
  "To by byla chaloupka, v té by se to čarovalo", pomyslela si čarodějnice, zabrzdila koště a střemhlav se snesla dolů. V okně u zápraží zahlédla světlo. Podívala se dovnitř. U kamen zrovna klečel jakýsi chlapík a přikládal polínka do plápolajícího ohně.
  "Hloupá člověčina", zaskřehotala čarodějnice a vycenila zuby stejně pokřivené, jako bylo její svědomí. 
   Člověčina nečlověčina, čarodějnice obydlený domek zabrat nemohla, i kdyby chtěla sebevíc. I příšery mají své zákony, které musí dodržovat. Rozhodla se, že se do chaloupky nejprve zkusí dostat lstí. 
   Druhý den na sebe vzala svou nejlepší podobu, jaksepatří se vyšňořila a vydala se k Matějově domku. Zastihla ho zrovna ve chvíli, kdy se vracel z obhlídky tratě. Podivil se, když uviděl neznámou dámu na takové samotě. Měla pěkné šaty a tvář anděla. Vykouzlila ten nejsladší úsměv a začala mu lichotit - jaký je šikovný mládenec, když má domek jako nový, jakou musí mít sílu, když má pod střechou velikou hromadu naštípaného dříví a chválila a cukrovala.
   To se ví, že Matějovi dělaly její lichotky dobře, jen něco se mu na té neznámé nezdálo. Její úsměv byl sice milý, řeči sladké, ale v očích vězelo cosi falešného, co ho přimělo, mít se na pozoru.
  "Takový pohledný a statný chlapík a přesto tak osamocený?", zašeptala se a přejela prstem po Matějově tváři, "hospodyně vám zde chybí. To já bych se vám o domácnost postarala, prádlo vyprala a jídlo navařila. Se mnou byste štěstí udělal a samotu zahnal", snažila se ho obloudit.  Matěj však nebyl hloupý. Bludimíriny řeči se sice krásně poslouchaly, ale jejím očím nevěřil. Ne nadarmo se říká, že není radno věřit cizímu člověku, třebaže vede medové řeči. Potřepal hlavou, aby se vzpamatoval.
   "Z toho nic nebude, milá dámo", odvětil rozhodně a na dva kroky od ní odstoupil, "víte, já si tu docela dobře vystačím sám a samotu mám rád. A teď mě omluvte, mám práci."
   Bludimíra vzteky zezelenala nad tou potupou. Rozčertila se tak, že ztratila svou milou podobu. Před Matějem náhle stála ošklivá babice a blesky jí sršely z očí. 
  "Toho budeš litovat", zaskřehotala pomstychtivě a zmizela. 
   Svou hrozbu myslela vážně. Ztrpčovala Matějovi život, jak jen mohla. Tu naházela na trať kmeny stromů, jindy ucpala komín suchým listím, tašky ze střechy shodila, hromadu naštípaného dříví odfoukla kdoví kam, dřevěnou lavičku zničila a na zápraží vysypala pavouky, které celý vechtr zabalili do hustých pavučin.
   Matěj měl každý den co dělat, aby tu spoušť po zlé čarodějnici opět napravil. Lopotil se, uklízel a opravoval, ale druhý den celá dřina začala nanovo. Nejvíc ho děsil Bludimírin škodolibý smích, který se ozýval z okolí vechtru noc co noc. Nenechával jej spát. Už mu ani jíst nechutnalo, celý pohubl a pobledl a začal uvažovat, že z domku raději uteče. 
   Smutně chodil z místnosti do místnosti a balil své věci do krabic a beden. Stěhovat se mu nechtělo, měl to tady rád, ale Bludimíra mu tak ztrpčovala život, že už jiné východisko neviděl.  Jak se tak probíral cennostmi, objevil v koutku truhly starou železniční lampu, která kdysi visívala pod návěstidly. Vpředu měla dvířka s kulatým okýnkem. Dvířka však byla pokroucená a nedoléhala, sklo z okýnka zapadlo do lampy. Matějovi bylo líto ji vyhodit. Dvířka vyrovnal a sklíčko vyčistil a nalepil do okýnka. Navlhčil hadřík a začal lampu cídit. Čistil a čistil, až se leskla jako nová.
   Naplnil její nádobku petrolejem, zapálil knot a pozoroval plamínek, tančící uvnitř. Ten pohled jej podivně uklidňoval. Cítil se příjemně a v bezpečí.
   Náhle údivem otevřel pusu. V plamínku uviděl obličej roztomilého skřítka. Matěj několikrát zamrkal a protřel si oči. Obličejík však nezmizel. 
   "Kdo jsi?", zeptal se užasle. 
   Skřítek vyskočil ven. Byl oblečen do modré železničářské uniformy, na hlavě měl modrou čapku a pod bílým plnovousem se přívětivě usmíval.
  "Jsem strážce této lampy", řekl překvapenému Matějovi. Když uviděl jeho nechápavý výraz, pokračoval: "Víš, každá lampa má svého skřítka. I ta nejmenší. Staráme se o to, aby její světlo pomáhalo a uklidňovalo". 
   "To v každé lampě žije skřítek? Opravdu?", zeptal se Matěj a štípl se do tváře, jestli se mu to jen nezdá. Auuuu. Zabolelo to. Sen to tedy není.
   "My se neukazujeme, víš?", vysvětloval trpaslík, "ale jsme tam a každému člověku je při rozsvícené lampě příjemněji. Světlo ukazuje cestu schovanou ve tmě, malé děti se při rozsvícených lampičkách v noci nebojí a klidněji usínají. To je důkaz toho, že každý ze strážců dělá svou práci dobře".
   Matěj se usmál a vzápětí zase posmutněl. Vzpomněl si na Bludimíru i na stěhování, které jej čeká. 
  "Copak je s tebou?", zeptal se skřítek starostlivě a položil malou ručku na Matějovo koleno, "něco tě trápí?"
   Nešťastný mladík se mu svěřil se svými starostmi. 
   Skřítek poslouchal, pokyvoval hlavičkou, mnul si bílé vousy a nakonec se na nešťastného mládence usmál: "Ty jsi pomohl mně, já pomohu tobě. Opravil jsi mou lampu a znovu ji oživil. Zavěs ji na návěstidlo, kam doopravdy patří a nic se neboj."
   Matěj skřítka poslechl, schoval se v domku za okno a sledoval, co se bude dít.
   V noci se opět přihnala Bludimíra. Zakroužila nad vechtrem a zlověstně se zachechtala. Rozhlížela se, jakou zlomyslnost by opět nešťastnému človíčkovi provedla.
    Když prolétávala kolem návěstidla, světlo lampy se rozzářilo jako tisíc sluncí. Čarodějnici pálilo do očí a nebylo před ním úniku. Ať se hnula, kam hnula, neustále ji pronásledovalo.
   Ve světle spatřila skřítkův obličej. Tentokrát se však přívětivě neusmíval, ale zle se na ni mračil. Jeho oči byly pichlavé jako žihadla, bodaly čarodějnici do celého těla, jakoby jí chtěly vrátit každou zlomyslnost, kterou kdy provedla.
   Na to nebyla Bludimíra připravena. Strašlivě zaječela a zmizela. U vechtru, ani v Černém lese se již neukázala.
  Matěj si zhluboka oddechl. Zamával skřítkovi, znovu si vybalil své věci a šel spokojeně spát. Jeho život se vrátil zpět do starých bezpečných kolejí, na které bedlivě dohlížel strážce z lampy. A za čas k sobě našel i hodnou a upřímnou ženu.

  Přednosta dovyprávěl pohádku. Děti seděly na sedačce, oči navrch hlavy a ani nedutaly. Asi by tam seděly až do rána, kdyby někdo nezaklepal na dřevěnou stěnu vagónu. Kluci vyjekli, Dominika vypískla a Přednosta se leknutím zakuckal. 
  Z předsíňky vozu vykoukl Borůvčin pán Daniel. Stál tam nepozorován již dost dlouho, aby slyšel dobrou polovinu Přednostovy pohádky. 
  "Děcka, stmívá se. Je na čase jít domů. Ať nedostanete vyhubováno", řekl mírným přátelským hlasem. 
   "Ale venku už je skoro tma", špitl trochu roztřeseně Marek. 
   "Co když narazíme na čarodějnici?" přidala se Dominika.
   "Nenarazíme, je fuč. Zmizela", dodával si odvahu Matyáš.
   "Jó a to si myslíš, že byla na světě jen jedna?", dal tomu korunu Šimon.
   "Co když bude lítat kolem stanů?" fantazíroval Marek.
    Děti pokračovaly dál ve svém "co když a kdyby" a ze sedačky se nehnuly.
    Daniel obrátil oči v sloup a potají zahrozil na Přednostu – takhle je strašit! Pak dostal spásný nápad. Vyběhl z vagónu a vrátil se se čtyřmi železničními svítilnami. Rozsvítil je a rozdal dětem. 
   "Nate", mrkl povzbudivě na malé hrdiny, "a opatrujte je. Jsou v nich skřítkové strážci. Na ty si žádná strašidla ani příšery netroufnou. "
    Vyprovodil děti až k rozcestí a s úsměvem pozoroval, jak bojovně vykračují s rozsvícenými svítilnami. Babička na ně již čekala s večeří. 
   Daniel se vrátil zpět do svého muzea. Přednosta tam zrovna vyprávěl Borůvce a výpravčí Blaženě pohádku o čarodějnici Bludimíře. 
   Daniel zavrtěl hlavou a vzdychl si: "On je prostě nepoučitelný."
   Když pohádka skončila, padla na muzeum tma. Přednosta a Blažena odešli do vagónu, Borůvka zavřela oči a její pán kráčel ke dveřím svého domku.
   U návěstidla se zarazil. Rozhlédl se po tmavé obloze, chvilku se rozmýšlel a poté rozsvítil černou lampu visící u ramene návěstidla. Ne, že by věřil na čarodějnice, ale -znáte to. Jistota je přece jen jistota.

V hlavní roli: Výpravčí

   Výpravčí Blaženka z Večerníčka od Kolejí skutečně existuje a vítá návštěvníky hned u vstupu do expozičního vagónu 😉
  K její uniformě neodmyslitelně patří i hlavní pomůcka výpravčího - zelená výpravka.
   Mimochodem - věděli jste, že výpravky měly původně jinou barvu? Výprava vlaků u ČSD byla jednotně zavedena 10.května 1932 a jejich barva byla - modrá.
   Až v době druhé světové války byly české předpisy postupně sjednocovány s německými DRB (1939-1942). A protože byla převzata většina protektorátních návěstních zvyklostí, začala se používat výpravka zelené barvy.   
   Výpravčí od Kolejí vám přejí šťastnou cestu, ať už cestujete kamkoli ♥️

🌛 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🛌

JAK STARÁ VÝPRAVKA NAPRAVILA PYŠNÉHO PŘEDNOSTU

   Přednosta se U Kolejí rychle zabydlel. Přespával v Borůvčině vagónku, vítal návštěvníky a vyprávěl pohádky a příběhy. Byla radost jej poslouchat. V každém příběhu se skrývala jeho osobitá dávka humoru i moudrosti.
   Po čase se do vagónu přistěhovala i usměvavá výpravčí, jménem Blažena. Stejně jako přednosta nosila i ona modrou uniformu a červenou čapku a všichni si ji brzy oblíbili. Zkrátka bylo U Kolejí veselo.
  Večer co večer usedal Borůvčin pán, přednosta i výpravčí Blažena na lavičku u mašinky a povídali si.
  "O čem bude dnešní vyprávění?", pobízela Borůvka své přátele. 
  "A co kdyby nám nějakou pohádku dnes pověděla tady Blaženka", otočil přednosta hlavu k nové kamarádce, která seděla po jeho levici a otáčela v ruce plácačku s dřevěnou rukojetí a zeleným terčkem s bílým křížem. Plácačce se říkalo výpravka, protože sloužila k výpravě vlaků. Bez pokynu výpravky se z nádraží mašinka nesměla ani hnout. 
  "Ráda vám budu vyprávět", usmála se Blažena, "třeba zrovna tady o té výpravce", dodala a položila si ji do klína.
   Bylo - nebylo jedno nádraží. 
   Starý hodný přednosta, který v něm vládl, dopřednostoval a na jeho místo nastoupil nový.
   Z nádraží se vytratila všechna radost.  Nový pan přednosta byl pyšný, nikdy se na nikoho neusmál, každému jen poroučel, mašinkám se posmíval a pro nikoho neměl vlídného slova. Nebylo mu nic vhod. Mašinky mu připadaly moc obyčejné, zaměstnanci příliš pomalí, ačkoli poletovali nádražím jako včelky v úlu a nelíbila se mu ani jeho přednostovská kancelář.
  Nechal vyházet starý nábytek a nahradil jej novým, z černého ebenu.
  Dřevěnou židli nahradilo luxusní křeslo s měkkým polstrováním a vysokým opěradlem, které vypadalo skoro jako královský trůn. Však se v něm pyšný pan přednosta pořádně naparoval. Seděl ve svém novém křesle s nosem pyšně zvednutým nahoru a poroučel a rozkazoval. Tu chtěl, aby se před ním zaměstnanci uctivě klaněli, jindy poroučel lokomotivám, aby při brzdění neskřípaly a nerušily jej, měsíc co měsíc nechával ve své kanceláři měnit koberce či závěsy, protože se mu zdály již opotřebované. Zkrátka si vymýšlel a vymýšlel. Není divu, že ho nikdo neměl rád a všichni se jej báli.
   Jen jeden se nebál. Výpravčí Václav. Na nádraží sloužil již více než čtvrt století, byl moudrý a měl stále dobrou náladu. Zatímco se všichni zaměstnanci tvářili smutně a nádražím se jen plížili v obavách, aby nepotkali pyšného pana přednostu, Václav si stále pobrukoval veselou písničku a každou mašinku s úsměvem vyprovázel starou odřenou zelenou výpravkou. 
 " Jak je možné, že jsi pořád tak veselý?", ptali se ho smutně ostatní zaměstnanci, "copak tě netrápí neustálý křik pana přednosty? Ty se ho nebojíš?" 
  " I co bych se bál", odpověděl s úsměvem výpravčí, "mám svou práci rád. Moji milovanou výpravku poslechne každá mašinka a z posměšných řečí pana přednosty si nic nedělám. Kdo je příliš pyšný, toho jeho pýcha jednou dožene" dodal a s písničkou na rtech odešel vyprovodit další lokomotivu z nádraží.
   Jednoho dne přišel pyšnému přednostovi dopis. Poslíček mu jej předal s úklonou a už koukal, aby byl rychle pryč. Pyšný pan přednosta ani nepoděkoval, dopis si přečetl a zůstal jak solný sloup.
   Nechal si předvolat všechny zaměstnance do své kanceláře. Všichni stáli ve vyrovnané řadě a s obavami očekávali, co jim chce pyšný přednosta sdělit. Ten s rukama za zády prošel několikrát kolem nich a nakonec se zastavil a povýšeně řekl: "Příští neděli mé nádraží navštíví pan starosta a vydá se od nás na slavnost do sousedního kraje. Já sám pro něj vypravím tu nejlepší lokomotivu. Přineste mi výpravku!" 
   K přednostovi přistoupil výpravčí Václav a podával mu svou oprýskanou zelenou plácačku. Ten na ni štítivě pohlédl a ušklíbl se: "Co to má být?! Já, nejmocnější přednosta bych měl držet něco tak šeredného?! Nechte mi okamžitě vyrobit novou. Ale to vám povídám! Ať je celá zlatá a jen se třpytí. Jen taková je hodná mé vznešenosti. A teď alou do práce! Všude ať jsou lampiony a praporky, nikde nesmí být jediné smítko a vše se musí jen blýskat!"
   Na nádraží nastalo hotové pozdvižení. Všichni zaměstnanci běhali, div se nepřerazili. Uklízeli, čistili, rozvěšovali lampiony, do oken sázeli nové květiny.      
   Přednosta se mezitím vydal na obhlídku depa, kde stály lokomotivy. Žádná se mu nezdála dost vznešená.
  "Nechte mi dovézt tu nejkrásnější lokomotivu z celé země. Ale to vám povídám, ať je tak vznešená, že mi ji každý bude závidět! ", rozkázal a pohrozil dělníkům depa zdviženým ukazováčkem. Ti se rychle rozjeli do všech koutů a činili se, aby pyšnému přednostovi vyhověli. 
  Za pár dní v depu stála překrásná lokomotiva. Celá se jen leskla a svůj komínek nesla vznešeně, jako pravá lokomotiví královna.
  Přednosta ji několikrát obešel a spokojeně kývl: "Ano, to je ta pravá mašinka, která bude chloubou mého nádraží".
  Slavnostní den se přiblížil. Přednosta si nechal ušít zbrusu novou uniformu se zlatými knoflíky a naparoval se v ní jako páv. Vzal do ruky novou výpravku. Byla krásná, se zlatým terčíkem, posázená drahými kameny.  "Ano", prohlížel se v zrcadle, "teď vypadám vznešeně a mocně."
   Nastala neděle. Všichni zaměstnanci se seřadili před nádražní budovou a očekávali příjezd starosty. Přednosta kolem nich kroužil se zlatou výpravkou a tvářil se důležitě. 
   Nedaleko nástupiště stála krásná parní lokomotiva, která měla, na pokyn výpravky pana přednosty, přijet blíž, jako když poddaný předstoupí před svého krále.
   Ozvaly se fanfáry a před nádražní budovou zastavilo několik velkých vozů. Řidič posledního z nich vystoupil a otevřel zadní dveře. Z vozu se vysoukal starosta. Nasadil si na hlavu černý cylindr a vykročil na nádraží, doprovázen svou početnou družinou. Přednosta úslužně poskakoval kolem vzácné návštěvy a sršel lichotkami.   Všichni se přesunuli na perón. Pod střechou visely lampiony, na zábradlí plápolaly praporky a vše se jen lesklo. 
 "Máte krásné nádraží", řekl zvučným hlasem starosta přednostovi, který se nafukoval, div že nepraskl, "jen mi přijde, že zaměstnanci jsou nějací smutní. Jakpak to?"
"I kdepak", blekotal překotně přednosta, "moji zaměstnanci jsou poslušní a šťastní. Jsou vděčni, že mohou pracovat na tom nejkrásnějším nádraží v celé zemi." Starosta na to nic neřekl, jen vyndal z náprsní kapsy hodinky na zlatém řetízku, pohlédl na ciferník a upřel zrak na vznešenou lokomotivu. Byl největší čas odjet na slavnost.
Přednosta zvedl paži a ozvaly se fanfáry. Teď nastala jeho chvíle. Sám vypraví vzácnou návštěvu tou nejkrásnější lokomotivou. To bude starosta koukat! Postavil se pyšně ke koleji, vypjal hruď a zvedl zlatou výpravku. Lokomotiva nic. Jen stála a tiše odfukovala.
Přednosta celý zbledl a znovu, už trochu roztřeseně, zvedl výpravku. Lokomotiva stále nic. Čím více přednosta bledl, tím víc se starosta mračil. Celý zoufalý běžel přímo ke krásné lokomotivě. Mával jí před nosem zlatou výpravkou jako zběsilý, křičel, rozkazoval a nakonec dokonce i prosil. Lokomotiva stále nic. Jen tiše odfukovala a její kolečka se nepohnula ani o milimetr.
  Z hloučku železničních zaměstnanců, kteří pozorovali přednostovo marné snažení, se oddělil výpravčí Václav. Přešel ke koleji a zvedl směrem ke vznešené lokomotivě svou odřenou zelenou výpravku. Mašinka zasyčela, vyfoukla oblak dýmu a poslušně se rozjela přímo před nádraží, kde se zastavila.
  Starosta se zamračeně podíval na bledého přednostu, který tam schlíple stál se svěšenou hlavou. Už nevypadal tak nabubřele, jako dřív. 
  "Co je to za pořádek?", zahřímal, "jak je možné, že vás lokomotiva neposlouchá?!" Přednosta tam jen stál a krčil rameny. Nejraději by se propadl do země. Vypadal tak nešťastně, že ho i zaměstnancům, které tak trápil, bylo líto.
   "To je tak, pane starosto", dobrácky pronesl výpravčí Václav, "každá mašinka, i ta nejvznešenější, poslechne jen obyčejnou zelenou výpravku. Žádná jiná lokomotivu k jízdě nepřiměje, i kdyby byla celá ze zlata a drahého kamení. Tak to zkrátka chodí. A i ten nejmocnější a nejbohatší člověk jednou zjistí, jak jsou obyčejné věci důležité a nejdou nahradit ani zlatem, ani křikem." 
  "Jste moudrý člověk", pokýval hlavou starosta, "rád bych vás udělal na zdejším nádraží přednostou. Myslím, že by se zde všem vedlo lépe." 
   "I kdepak", zavrtěl hlavou Václav, "já patřím ke své staré výpravce a výpravka zase patří ke mně. Ostatně", pohlédl na bledého přednostu, "myslím, že se zdejší pan přednosta již dostatečně ponaučil. Co kdybyste to s ním ještě zkusil? Od pýchy se již jistě bude držet dál."
   Starosta znovu pokýval hlavou a nastoupil do krásné lokomotivy. Václav zvedl svou starou výpravku a veliká lokomotiva vyrazila z nádraží.
   A jak to dopadlo s pyšným přednostou? Výpravčí měl pravdu. Pýcha odešla spolu s křikem, posměšky a věčnou nespokojeností. Přednosta se celý změnil. Byl milý, cenil si lidí i mašinek a nad nikoho se již nepovyšoval. Na nádraží se opět vrátila radost a spokojenost. 

   Blažena dovyprávěla a otočila několikrát výpravkou ve své ruce: "Vidíte, úplně obyčejná a poslechne ji každá lokomotiva, i kdyby byla třeba královská. A teď", pozvedla plácačku, "jdeme spát. Šťastnou cestu do hajan. Dobrou noc."

Zdoláváme výzvu "střecha vagónu" 

   Starý vagón = překážka za překážkou. Jednu po druhé je třeba odstranit.
Je to ale výzva!!! Dáme to?
   Když má člověk skvělé kamarády, kteří pomohou, dá se to zvládnout .
  
  Jo, už se to "rýsuje" 👍
  Díky za pomoc, chlapi!

🌛 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🛌

JAK LOKOMOTIVY NAUČILY TRUBKU POVELKU HOUKAT

    S přednostovými pohádkami den U Kolejí příjemně ubíhal. Nicméně – každá pohádka jednou skončí. 
    Sluníčko se přesunulo k západu a nastal čas se rozloučit. 
   "Dobře mi tu s vámi bylo", řekl Borůvce i Danielovi. Podíval se na hodinky, mrkl na tabuli s odjezdy vlaků, která visela v Borůvčině vagónu a dodal: "Za chvilku mi to jede. Nu, mějte se tu krásně."
    Povzdechl, pokrčil rameny, zasalutoval a vydal se směrem k silnici. Na přejezdu se rozezněl zvonek výstražníku. Přednosta zůstal stát a otočil se směrem k Borůvce. Ta se tvářila nešťastně. Bude se jí po tom pohádkovém vypravěči moc stýskat.
   Kolem muzea prosvištěla lokomotiva Bardotka, zahoukala na pozdrav a se zasyčením zastavila na zastávce. Přednosta nic. Ani se nepohnul.
   Z Bardotky vykoukl strojvedoucí a tázavě se podíval směrem k muzeu. Přednosta mrkl na Borůvku, otočil se a s úsměvem strojvedoucímu zasalutoval. Ten pochopil. Přiložil špičky prstů ke strojvůdcovské čepici, usmál se a zmizel v kabině lokomotivy. Bardotka se rozjela. 
   Daniel zůstal stát s otevřenou pusou. Borůvka pusu otevřít nedokázala, byť se snažila sebevíc. Tak alespoň pootevřela dvířka kabinky. To už šlo lépe. 
   Zkrátka tam oba stáli jako opaření a dívali se střídavě na vracejícího se přednostu a střídavě na vzdalující se Bardotku. 
   První se vzpamatoval Daniel. Zavřel mašince dvířka, aby jí tím překvapením ještě nevypadla a obrátil se na přednostu: "Copak se stalo? Něco jste snad zapomněl?"
  "Popravdě, nějak se mi odsud nechce", pokrčil přednosta rameny a podrbal se za uchem, až se mu červená čapka svezla do čela. Oběma rukama si ji narovnal, mrkl na Borůvku a obrátil se na jejího pána: "Nešlo by – víte, nemám kam spěchat – zkrátka nešlo by třeba, že bych se u vás nějaký čas zdržel?" 
   Borůvčin pán se zamyslel, založil si ruce na prsou a znovu pohlédl na přednostu. 
  "Proč ne?" zasmál se, "alespoň tu budeme mít veselo. V domě je místa dost."
   "Kdepak v domě", zavrtěl hlavou přednosta a ukázal hlavou na služební vagónek, "tady je to pro mě tak akorát. Staré časy jsou zkrátka staré časy", dodal a zmizel ve vagónu. Daniel pohlédl na stále ještě překvapenou lokomotivu a rozesmál se: "Myslím, že si s ním ještě užijeme, co říkáš?"
  Nemýlil se. Za okamžik vykoukl nový podnájemník z otevřených dvířek. Držel v ruce starou trubku povelku, kterou kdysi používali vlakvedoucí.
  "Hele co jsem našel", zahalekal a vysoukal se z vagónu. 
  "Vidím. Trubku", odvětil suše Daniel, "jen ji nezapomeňte zase vrátit na místo". 
  "Nezapomenu, nezapomenu", horlivě přikyvoval přednosta, až mu málem sklouzla čepice, "víte, že umí vyprávět?"
  "Umí houkat", zamumlal pán, "nikdy jsem ji vyprávět neslyšel." 
  "Jóó?!" nedal se přednosta a upravoval si čapku , "tak schválně poslouchejte."
    Přiložil povelku k ústům a zhluboka do ní foukl. Ozvalo se hlasité zatroubení, takové, jaké vydávají parní lokomotivy. A trubka začala vyprávět přednostovým hlasem. 
   Je to už moc dávno, kdy po tratích jezdily parní lokomotivy. Každá z nich měla svého strojvedoucího, který ji řídil a také vlakvedoucího.  
  Vlakvedoucí na nádražích vždy kontroloval, zda jsou všichni cestující na svých místech a po očku sledoval pana výpravčího. Jakmile byl čas k odjezdu, mávl výpravčí zelenou výpravkou směrem k vlakvedoucímu. Ten zavřel dvířka vagónů, přiložil k ústům trubku povelku a hlasitě zatroubil. To byl pokyn strojvedoucímu k odjezdu. Tady vidíte, že bez trubky povelky by se žádná lokomotiva z nádraží rozjet nemohla, tak byla ta trumpetka důležitá. 
  Tohle věděl i vlakvedoucí František. Však si svojí povelky náležitě považoval. Vypadala skoro jako zlatá a jak uměla houkat – jako ty nejsilnější parní lokomotivy.  
  František ji nosil zavěšenou na řemínku, aby byla pěkně po ruce.
  Co se ale nestalo. 
  Jednoho dne vystoupil po vysokých schůdkách do kabiny parní lokomotivy Nohaté. Jak už je z jejího názvu patrné, Nohatá byla opravdu nohatá – měla vysoká kola, do její kabiny to byla o to delší cesta a František po ní stoupal za strojvedoucím Vendelínem. Měl pro něj chléb se škvarkami, který Venda zapomněl v depu. Taková lahůdka. To by byl Vendelín bez svačiny a hladový strojvůdce je mrzutý strojvůdce a to končí všechna legrace.   
  To všechno František věděl a spěchal po schůdkách i s voňavou lahůdkou. Jenomže – nějak se nahoře u kabinky zachytil řemínkem, na kterém visela trumpetka a jak se tak otočil, že sleze dolů, řemínek se přetrhl a trubka povelka spadla z té výšky rovnou na kamenitou zem. BÁC! To byla rána! Povelka se tak polekala, že úplně zapomněla, jak se houká. František ji zvedl ze země, trochu oprášil, mrkl na výpravčího, který zvedl výpravku k volné jízdě, zkontroloval vagóny, přiložil trumpetku k ústům a … nic. Povelka nevydala ani hlásku.
  "To je nadělení", chytil se František za hlavu a zamával porouchanou trubkou na strojvedoucího vykloněného z okýnka. Ten pochopil a rozjel lokomotivu, tentokrát zkrátka bez hlasitého povelu. Nějak to ten den dokroutili a navečer položil František trumpetku na nízký stolek v depu. Taková škoda. Nedá se nic dělat, bude muset požádat o vydání trumpetky nové. I šel smutně vypisovat žádost o novou povelku do kanceláře.
  Povelka osaměla. Nešťastně se rozhlížela po budově. Na kolejích stála řada lokomotiv, jedna mašinka vedle druhé. Nechtělo se jí se s nimi rozloučit. Kdyby si alespoň vzpomněla, jak se houká, to by jí zachránilo. 
  Nadechla se a hlasitě vydechla. 
  Ozvalo se: "Sssssss". 
 Kolem otevřených dveří depa se v trávě plazila zmije. Uslyšela povelku. Přisunula se ke stolku a zvedla typickou trojúhelníkovou hlavu: "Ccccco ssssyčččííššš? Ccccopak jssssi zzzzmije?" a rychle se odplazila ven mezi kameny.
  Trubka se zamyslela. Jak to jen bylo? 
  Nadechla se a zkusila to jinak: "Bzzzzzzz". Moucha, která seděla na rohu stolu a pozorovala povelčino snažení jen nechápavě zavrtěla černou hlavou a odletěla ven. 
   Přednosta po očku sledoval své posluchače. Dívali se na trubku v jeho ruce a ani nedutali. 
  "Samozřejmě, že se povelka nechtěla jen tak vzdát", pokračoval ve vyprávění, "znovu se nadechla a tentokrát spustila – vrrrrrr".  
   Černý psí hlídač, který do té doby ležel u pánových nohou, zvedl hlavu a vydal úplně stejný zvuk, jako přednosta. 
   Daniel se zasmál, poplácal psí slečnu po hřbetě a povzbuzoval přednostu: "A jak to s trubkou dopadlo? Vzpomněla si?"
  "Povelka hned slyšela, že se ani tentokrát netrefila", pokračoval přednosta, "ze všech sil se snažila rozpomenout. Inu, třeba to bylo takhle, zkusila to počtvrté – kykyrykýýýý!", zakokrhal přednosta z plných plic a vyvalil oči.
   Borůvka vyprskla a její pán odvrátil hlavu a snažil se ztlumit smích při pohledu na přednostův urputný výraz. 
   Ten se jen chytil za krk, trochu si odkašlal a vyprávěl dál. 

    Nešťastné trumpetce bylo do pláče. Ne a ne si vzpomenout. Co teď? Zítra ji jistojistě vyhodí. 
    Mašinky, které stály u depa, pozorovaly povelčino snažení. 
   "Ty zapomětlivá", řekla jedna z nich, "jsi přece povelka a dáváš povel nám, mašinkám, abychom mohly jet. Musíš mluvit naší řečí".
   Lokomotivy naráz spustily: "Hůůůůůůůůů". A ještě jednou: "Hůůůůůůůů".
   "Ano, už si vzpomínám!", vykřikla šťastně trumpetka, "To je ten správný zvuk!"
    Odkašlala si, zhluboka se nadechla a zatroubila: "Hůůůůůůů". 
    Povelčino troubení se neslo až do Františkovy kanceláře. Zastavilo vlakvedoucího přímo uprostřed psaní žádosti o novou trubku. 
   Vyskočil a pospíchal do depa. Nezdálo se mu to?  
   Popadl svou povelku a přiložil k ústům: "Hůůůůůůů".
   "Tys mi dala", usmál se ulehčeně, "raději na tebe budu dávat lepší pozor". 
   I povelka se usmála. Věděla, že kdyby opět zapomněla, mašinky jí ten správný zvuk jistě připomenou.
   Přednosta skončil své vyprávění. "Raději vrátím trubku zpátky na místo", řekla a opatrně se i s povelkou vracel do vagónu. 
   Borůvčin pán se otočil a odcházel do domku. "Dobrou noc!", zavolal směrem k Borůvce. 
  "Hůůůůů hůůůů", ozvalo se z vagónu.

To je tak, když si člověk koupí starý vagón 

Před dvěma roky jsem ho uviděl. Tenkrát jsem ještě netušil, co mě čeká.
Jo jo, kup si starý vagón. Ale - je to výzva a já výzvy přijímám 😉

EXPOZICE  U  KOLEJÍ  VÁM  PŘEJE  KRÁSNÉ  VELIKONOCE! 🐰

VELIKONOČNÍ VLAK 2026 🚂🐰

   Spolek Rakovnicko-Protivínské dráhy uspořádal v sobotu 28. března 2026 jízdu Velikonočním vlakem z Příbrami do Rožmitálu pod Třemšínem . Tentokrát jím byl motorový vůz řady M 240 (Singrovka). 
   Na zpáteční cestě si mohli účastníci akce opět prohlédnout železniční expozici U Kolejí.
  Počasí nám přálo a návštěvníci byli skvělí.
  Děkujeme pořadatelům i účastníkům Velikonočního vlaku a těšíme se zase na příště 😉

DO ŽELEZNIČNÍ EXPOZCE U KOLEJÍ DORAZIL  VELIKONOČNÍ ZAJÍČEK 🐰

   Co by to bylo za začátek jara bez velikonočního zajíčka? Jeden takový se usadil U Kolejí a rozhodl se zde počkat na příjezd Velikonočního vlaku 🚂
   Tam, kde je velikonoční zajíček, tam se objeví i děti ♥️
   Malé šikulky přiložily ruku k dílu a pustily se do výzdoby.
   Samozřejmě nechyběl ani Přednosta stanice - bez něj by to nebylo ono 😉
   Tak v sobotu 28. března 2026 v 15.10hod.
   Velikonoční zajíček už čeká 🐰 

Jak probíhala proměna starého vagónu U Kolejí

   Náš Večerníček je zčásti inspirován skutečností. A tak tomu bylo i u poslední pohádky o starém železničním vagónu.
   Věřte - nevěřte, opravdu jsem kdysi jeden takový vagón objevil a přivezl jsem ho do Tochovic. Vypadal - no strašně 🤨
   Už jen přeprava dala zabrat, ale podařilo se a vagón se usadil na místo za Trutnovským Brejlovcem.
   Kolik jsem si jen vyslechl posměšků, co jsem to přivezl za strašný šrot. 
   Upřímně - ono to teda ani uvnitř vagónu nevypadalo zrovna luxusně.
   Renovaci jsem už zde popisoval několikrát, tak to vezmu ve zkrácené verzi 😉
   Pořád nic moc, co?
   Tak pokračujeme 😉
   To už vypadá přeci jen lépe, co myslíte?
   Blížíme se k závěru - jak vypadá vagón U Kolejí v současné době? No - je to opravdu velký rozdíl. Pojďme se podívat 😊
   Tak jako ve Večerníčkově pohádce, i U Kolejí vagón splnil své poslání. Je to taková malá expozice v železniční expozici - ukrývá spoustu železničních exponátů, je v něm minigalerie obrazů Jiřího Boudy, příjemné posezení a také kopie předválečného výherního automatu Forbes.
   O čem bude další Večerníček? Nechte se překvapit. Do muzea U Kolejí zavítá za Borůvkou legendární návštěva - ale o tom zase až příště 😉👋

Jak se lokomotiva Borůvka ocitla z kolejí U Kolejí - pohádka vs. realita 

   Večerníček nám přinesl pohádku, jak se lokomotiva Borůvka dostala do expozice U Kolejí. Jak to bylo doopravdy? No, vlastně skoro úplně stejně.
   Trutnovský Brejlovec 750 346-9 alias Borůvka ukončil svou aktivní službu v roce 2013 a putoval na železniční hřbitov v České Třebové.    
   Jedna z jeho kabin byla skutečně použita na Brejlovce 750 213-5, který utrpěl srážku se stromem. 
  Zbytek lokomotivy byl sešrotován, kromě druhé kabiny. Ta zatím ležela pohozená a čekala na svůj smutný osud.
  Chybělo málo a Borůvka by byla už jen obrazem ve vzpomínkách a na fotografiích. 
   Žádný smutný konec ji však nečekal. Jsem strašně neodbytný tvor. Tak dlouho jsem sháněl a škemral, až se mi podařilo její druhou kabinu odkoupit a s pomocí kamaráda Venci ji dopravit do Tochovic.    
   Samozřejmě byla v úplně holém stavu - bez cedulí, houkaček, budíků....
   Po dalším dlouhém shánění se mi ji podařilo dát do "téměř původního stavu" 😉
   A tak se dostala lokomotiva Borůvka z kolejí do U Kolejí 🚂. 
   Doposud se jednalo o jediný exemplář., ale ....
   Od konce roku 2021 můžete spatřit její věrnou kopii, kterou nechaly vyrobit Východočeské dráhy podle našeho Trutnovského Brejlovce. Borůvčin dvojník se jmenuje Jeník, má číslo 750 199-2 a určitě se s ním ještě setkáme v jedné z Večerníčkových pohádek 😉   
   Tak až někdy na své cestě potkáte Jeníka, nezapomeňte ho pozdravovat od Borůvky 👋🚂

Spusťte šraňky

  Minule se nám Večerníček rozpovídal o závorách, závorářích a trojlístku. Nemusel jít pro ten nápad daleko. Hned vedle vechtru U Kolejí byly mechanické závory s trojlístkem až do roku 2008.
   Možná by vás zajímalo, proč a jak vlastně závory vznikly.
   S nástupem železnice byly zpočátku železniční přejezdy nechráněné. Následovala série nehod pocestných a povozů. 
   30. října 1839, pár měsíců poté, co byla slavnostně otevřena Severní dráha císaře Ferdinanda mezi Vídní a Brnem, vjel selský povoz na přejezd pod Břeclaví ve chvíli, kdy se blížil zpožděný vlak. Selský povoz byl nárazem zcela zdemolován a koně byly usmrceny. I když nikdo z lidí nebyl naštěstí zraněn, dostala přesto Severní dráha Císaře Ferdinanda pokutu ve výši 1000 zlatých za „prokázanou bezstarostnost“.
 Železniční společnosti se tak začaly zabývat otázkou, jak zabránit neštěstí na železničních přejezdech. Začaly na nich instalovat fyzické překážky, které bránily silničním vozidlům a chodcům vstup na přejezd před příjezdem vlaku. V Anglii se začala používat dvoukřídlá vrata, která se uzavírala na silnici a v době, kdy nejel vlak, tak do tratě.
   U nás se začaly používat ručně obsluhované závory – nejprve posuvné, později otočné. Někde se také používal řetěz, který byl uložen ve žlábku přes silnici a před příjezdem vlaku se napínal rumpálem.
  Mechanické závory a jejich obsluha byla samozřejmě spojena s nárůstem obsluhujících zaměstnanců – závorářů. Střežení přejezdu zaměstnancem byl vlastně počátek etapy řízení dopravy na přejezdech.
  Samozřejmě přišel u železnice čas šetřit provozní náklady, aby provozování dráhy bylo ziskové. Proto dostali konstruktéři za úkol vyvinout zařízení pro dálkové ovládání závor, aby se snížil počet závorářských stanovišť.
  V roce 1904 se tak začal používat „dálkový pohon závor“ typu Felix Waldner. Bylo ovšem nutné, aby se před tím, než se závory začnou sklápět, byla dávána chodcům a vozidlům nějakým způsobem výstraha, aby již nevstupovali na trať. V roce 1905 byl patentován předzváněč se zvonkovým bicím zařízením, tzv. „Trojlístek“, jehož název byl odvozen od tvaru otáčejícího se prvku mechanismu ovládání závory, kterým se ovládalo bicí zařízení.
  V té době se montovaly již jen sklopné závory uložené ve stojanech. Nejprve byly natřeny pouze bílou barvou, později byl začátek, střed a konec závory natřen barvou červenou.
   K dalšímu vývoji pohonů závor došlo po vzniku Československé republiky. ČSD zavedly rychlostní pohon mechanických závor „Liberta 22“ pro dálkové ovládání závor. Tento název „rychlostní pohon“ neznamenal, že závory bylo možné uzavírat rychleji, ale právě naopak tento pohon nedovolil závoráři točit klikou rychleji. Tak byla zajištěna stejná předzváněcí doba než se začnou sklápět závory. Z jednoho stanoviště bylo možné obsluhovat až čtvery závory. Obvykle dvoje místní a dvoje dálkové.
  Mechanických závor bylo u nás velké množství a obsluha byla fyzicky a časově u dálkových pohonů náročná, a proto byl vyvinut elektrický pohon závor. Ačkoli tak byla odstraněna fyzická námaha obsluhujícího zaměstnance, neznamenalo to, že by byl vyloučen omyl obsluhy – včasné neuzavření závor. Závorářská stanoviště byla zapojena telefonem do telefonní linky mezi stanicemi – traťovým telefonem. Povinností závorářů bylo uzavřít závory včas na základě nabídky a přijetí vlaku sousedních stanic. Závorář musel potvrdit, že zprávu zaznamenal.
   Na závěr vás pozvu do expozičního vagónu. Můžete zde vidět jednu historickou přejezdovou tabulku 😉

Jak se dostalo návěstidlo z filmového místa do U Kolejí 

   V minulém dílu Večerníček vyprávěl o neposlušném návěstidle. U Kolejí také takové máme. Je rovněž jednoramenné, ale poslouchá a cvičí jedna radost.
   Naše návěstidlo si sice nezahrálo ve Večerníčkově pohádce, ale rovnou v seriálu. Kdysi velmi známém a sledovaném. Třicet případů majora Zemana. Nevěříte?
   V jednom z dílů s názvem Bestie jste přímo toto návěstidlo mohli zahlédnout. Přivezl jsem jej totiž z Čisovic. Kvůli modernizaci tam již nebylo potřeba a tak jsem jej odkoupil. V té době jsem vůbec netušil, že se zde natáčel slavný seriál 😉.
   Čisovice v něm dostaly název Trnová. Pamětníci si možná vzpomenou. Právě zde skončila cesta mladých manželů, kteří se svěřili do rukou nádražáka Kosíka a jeho manželky (v podání herců Vladimíra Stacha a nezapomenutelné Stelly Zázvorkové).
   
   A právě v jednom záběrů si můžete čisovického (nyní již tochovického 😉) odjezdového návěstidla všimnout.
   Své si už odsloužilo a vydalo se na svou další cestu do expozice U Kolejí.
   I po těch letech práce stále funguje a cvičí - jak pravil Večerníček - jako děti ve škole 😉.   

Nový hit - všichni zkoušejí karikatury, zkusím to i já: "GPT, nakresli, jak mě vidíš?"

📷 Zima 2026 U Kolejí ❄️

📷 Zima 2026 U Kolejí ❄️ - Číňan 

📷 Zima 2026 U Kolejí ❄️

Zima U Kolejí ❄️

Čtení z druhé Pamětní knihy železniční stanice Tochovice

Výstavba vlečky vodního díla "Orlík"
   Dnes jsme pro vás vybrali nejzajímavější "kapitolu" z Druhé Pamětní knihy železniční stanice Tochovice. Týká se výstavby vlečky Vodního díla "Orlík"
   S projektem vlečky bylo započato v měsících září a říjnu 1955. V Tochovicích proběhlo místní šetření dne 28.11.1955, kdy byl celý projekt vysvětlen projektantem.
   Přeneseme se do roku 1956 a budeme citovat z událostí ve stanici Tochovice:
   S výstavbou vlečky Vodního díla "Orlík" bylo v tomto roce skutečně započato. Na katastru Tochovickém byla započata práce v druhé polovici roku.
   Přísun materiálu a práce na příští trati jest v plném proudu. Dováží se sem zatím cement, štěskopísek a betonové roury.
   Planýrování trati vykonávají také dělníci ze Slovenska. Jsou to zaměstnanci n.p. Zemstav Praha a n.p. Stavby silnic a železnic Praha. Mezi zaměstnanci jsou také dělníci národnosti slovenské, maďarské a cikáni. 
   Všichni svorně pracují na výstavbě tak důležité trati za pomoci různých bagrů a jiných technických pomůcek. 
   Stavební práce řídí mladí inženýři Novák Emil ze závodu Stavby silnic a železnic n.p. Praha a ing. Hrachovec Jaroslav ze závodu Zemstav n.p. Praha.
Jim jsou dobrými pomocníky dělmistr Matějka Jaroslav a dispečer Šťovíček.
   Strážní domek čís.50 v obvodu stanice v km 60.024 musel ustoupiti požadavkům projektu trati a byl proto v měsíci listopadu rozbourán. Byl to hezký domek, skoro nám tu teď chybí. Poslední obyvatel byl   dělník traťové distance Brynda Jaroslav s rodinou.
   Propustek (most) na farské louce byl postaven koncem listopadu.
   Dne 1. února 1956 bylo zřízeno ve skladišti Tochovice ložiště dříví, majitel Krajská lesní správa Praha - Lesní závod Příbram. Je sem dováženo dříví z lesů pokácených při stavbě vlečky. Průměrně se z Tochovic odveze 30 vagonů dřeva měsíčně do různých dolů a průmyslových podniků. Také do západního Německa vyvážíme dříví.
   Most na vlečku v Tochovicích. Zdroj: Obec Tochovice
   Události ve stanici - rok 1957:

   Výstavba vlečky Vodního díla "Orlík" pokročila v tomto roce takto: byla položena kolej 5.,7.,9.,11. Kolej 5 jest však dosud používána k montování kolejiva na pokládku trati, zbývá proto ještě na této koleji položiti asi 300 m kolejiva. Položení celé 5. koleje může býti uskutečněno až po dokončení pokládky po celé vlečce.
   Skolaudována byla část koleje 7. a 9. na obou zhlavích kam možno přistavovati vozy. Na trati položeno asi 10 km kolejiva až k budoucí výhybně Pečice. Štěrkové lože ve stanici v celém rozsahu na trati až do km 2.2. podbito.
   Rozestavěna také výtopna.

   
   Ve stanici Tochovice postavena provisorně dřevěná budka, která slouží jako služební místnost signalisty čís.I.
   Stavební ruch na vlečce ke konci roku jest velmi čilý, zvláště k tomu přispívá příznivé počasí .
   Podle plánu má výt vlečka dána do provozu od 1.6.1958. Stavební práce na této trati řídili nadále Ing. Emil Novák, Ing. Morda, dělmistři Matějka J. a Pavlíček J. Že měl na této stavbě lví podíl i kolektiv zaměstnanců žst. Tochovice není pochyb.
Lokomotiva železničního vojska ve stanici Tochovice. Zdroj: fb Přehrada Orlík
Stavba vodního díla Orlík
   V roce 1974 byly v Tochovicích natáčeny záběry pro film Zbraně pro Prahu a to jak v interiérech tochovického zámku, tak i přímo na vlečce.
   Po dokončení stavby přehrady ztratila vlečka svůj význam. Na konci 90. let byl vytrhán železniční svršek a v současné době trať pomalu zarůstá lesním porostem a níže položené úseky jsou zaplavovány vodou.
   Železniční vlečka Tochovice - Orlík sice zmizela, ale nezůstala zapomenuta.
Spolek Rakovnicko - Protivínské dráhy každoročně pořádá 17km dlouhý pochod po trase bývalé vlečky.

Novoroční zvonění U Kolejí 🥂

Ještě jedno ohlédnutí za Pekelným vagónem 2025 👹

   Pekelný vagón 2025 se mimořádně vydařil. Dorazilo opravdu velké množství malých hříšníků a audience u Lucifera přinesla zajímavé poznatky.
   Zatímco u těch nejmenších bylo hlavním hříchem odmlouvání, neposlouchání, nechuť k česání či cucání palce, u těch větších kraloval jeden z hříchů - neustálé hraní Minecraft 🎮.
   Není divu, že i na Pána Pekel toho už bylo moc 😄. Myslíme, že o "krabičkách" se mu bude na pekelném loži ještě dlouho zdát 😄.
   
   Poznámka pod čarou:  Lucifer si již Minecraft objednal a paří od rána do večera, aby byl pro příště v obraze 😉
   Na audienci u Lucifera se dostavily děti všech věkových kategorií. Můžeme prozradit, že nejmladšímu "hříšníkovi" byly 2 roky a nejstaršímu 19 let.
   Musíme přiznat, že nás překvapilo velké množství lidí, kteří se této akce zúčastnili. Pekelníci sice nesebrali ani jednu jedinou dušičku, nicméně získali cenné informace a nápady pro příští ročník Pekelného vagónu 😉.
   Již nyní můžeme prozradit, že opět bude možnost přinést i vlastní balíčky pro své malé hříšníky (tento nápad dostalo hned několik rodičů, kteří vlastní čertovskou odměnu pro děti předali Luciferovi před audiencí). 
   Protože fronta před Pekelným vagónem byla opravdu dlouhá a někteří čekali až dvě hodiny, připravíme pro příště pro děti několik stanovišť, na kterých budou probíhat různé aktivity s Pekelníky a rozhodli jsme se zde postavit i malé kino s čertovskými pohádkami, aby jim čekání na audienci u Lucifera rychleji a příjemněji utíkalo.
   Opět otevřeme historický vagón za Trutnovským Brejlovcem, který bude i tentokrát vytopený a ve kterém bude možno příjemně posedět.
   Těší nás vaše zpětná odezva a budeme rádi za každý nový nápad, který Pekelný vagón 2026 opět posune o nějaký ten stupeň výš.
   Také děkujeme za fotografie, které nám posíláte. Na závěr přidáváme pár dalších, které jsme od vás dostali zveřejnění naší reportáže a již teď se těšíme na příští setkání U Kolejí 👹
    

Reportáž z Pekelného vagónu U Kolejí 👹🚂

   Přinášíme vám slíbenou reportáž ze středečního Pekelného vagónu 👹
      Úkol od Lucifera zní jasně: "Potřebujeme spoustu dušiček! Znáte to - Peklo je velké a čerti jsou kůže líné. Je potřeba přikládat pod kotle, zametat, vyprášit kožichy, Lucifera podrbat na zádech, Bludimíře připilovat rohy, no práce je tam víc než dost a chybí pomocníci. Takže hybaj hledat a přivést a hlavně - neodmlouvat! Nebo z vás udělám žížaly!"
   Je něco málo před 17.hodinou a čerti se začínají rojit U Kolejí. Je jich opravdu dost. Zapalují pekelné ohně, chystají pytle, řetězy a vidle a už se těší na děti.
   Je 17hodin. Pekelná brána U Kolejí se otevírá a míří k ní první odvážlivci. 
   Některým ta počáteční odvaha vydržela jen do setkání s prvními čerty..... 😉
   Cesta k Pekelnému vagónu byla strašidelná. Na jejím konci na děti čekalo Peklo 👹😈
      Peklo, to není žádný vyparáděný zámek. Všude pavučiny, kostlivci a všelijaká havěť. A přímo uprostřed pekelný trůn a na něm .... sám Lucifer s Knihou hříchů. 
   Pro děti začaly "pekelné chvíle". Musely se vyzpovídat Luciferovi ze svých hříšků. Ne všechny se ke svým prohřeškům hodlaly přiznat, ale musíme říci, že mnozí rodiče svým ratolestem často velmi ochotně napovídali a co nevyzradili rodiče, to "napráskala" Luciferova pomocnice - hádavá čertice Bludimíra 👹😄
   Lucifer to zkrátka neměl jednoduché - na jedné straně drbna Bludimíra, na druhé nevinný dětský kukuč, který by obměkčil i ostříleného pekelníka. Poslední slovo tak dostala Pekelná váha, která se nikdy nemýlí. Když se rozsvítila zeleně, bylo to dobré, ale jakmile se rozsvítila červeně, bylo zle!
   S čerty se občas dá smlouvat a tak se malí hříšnici mohli vykoupit nejen slibem, že se polepší (a čerti si to samozřejmě čas od času zkontrolují), ale i pěknou písničkou nebo básničkou.
   Co si budeme povídat - všechny děti uspěly a zasloužily si odměnu z Luciferovy truhly 😉
   Musíme prozradit, že pekelné chvilky nezažívaly jen děti. Lucifer se rozhodl vyzpovídat i některé z rodičů. Samozřejmě, že všichni tvrdili, že žádný hříšek nemají. Jenomže - jejich ratolesti jim to jen tak nedarovaly a někdy se nestačil divit nejen Lucifer, ale i samotní dospělí hříšníci. 
    Na Pekelnou váhu se tak dostali i mnozí tatínkové a maminky 😉. A jak se vykoupit z hříchu? No samozřejmě básničkou nebo písničkou 😄
   Pekelný vagón 2025 byl zkrátka plný překvapení, smíchu, někdy trošky pláče, dobré nálady - zkrátka se vydařil. Peklo sice zůstalo bez nových pomocníků a Luciferův rozkaz splněn nebyl, ale - třeba někdy příště 😉. U Kolejí se zkrátka děti i čerti spolu kamarádí ❤️
   Spousta z vás byla určitě zvědavá, jestli se i letos objevil pravý "Krampusák". K radosti mnoha dětí i dospělých - objevil. Patří mu naše velké poděkování. Pokud jste to ke Kolejím letos nestihli a rádi byste se setkali jak s Krampusem, tak s celou jeho pekelnou skupinou, sledujte stránky Dragon Krampus Český Krumlov a jejich akce. 
   Na závěr bychom chtěli poděkovat všem dětem i jejich doprovodu - byli jste všichni skvělí ❤️. 
   Poděkování patří také všem zúčastněným čertům, čerticím i čertíkům, všem, kteří pomáhali akci připravit. Děkujeme Obci Tochovice, která nám i letos vypomohla, zapůjčila nám některé potřeby a od které děti našly v truhle spoustu adventních kalendářů. Díky patří mnoha dalším lidem - někteří nám poskytli zdarma dříví na pekelný oheň, jiní zapůjčili rekvizity, další připravili pohoštění a spousta lidí darovala hračky a sladkosti pro děti. I díky vám jsme mohli připravit dětem skvělý den ❤️.

Další Pamětní kniha železniční stanice Tochovice nalezena!

   Před časem jsme sem dávali úryvky z Pamětní knihy železniční stanice Tochovice, kterou nám zaslal Národní archiv v Praze. 
   Čtení zde mělo veliký úspěch a můžete se k němu kdykoli vrátit kliknutím na záložku "Pamětní kniha stanice Tochovice" na našich stránkách.
   Nyní se nám ozvala paní za Státního oblastního archivu v Plzni, že objevila její pokračování, které nám rovnou zasílá.    
  Přinášíme tedy další zápisky náčelníka tochovické stanice - Josefa Matase.
📸 Přednosta stanice Josef Matas s manželkou a dcerou - převzato z oficiálních stránek Obce Tochovice.
🕚 ROK 1953 🕚

Středočeská setkání - dnes o železniční expozici U Kolejí

   Jak to celé začalo? Byla železnice mou celoživotní vášní? Jak vznikl nápad vybudovat expozici na vlastní zahradě? Jaké je bydlení pár metrů od kolejí? Co mám dál v plánu?
   Tyto a další otázky jsme rozebírali v pořadu Středočeská setkání s moderátorkou Šárkou Formánkovou. Dnes proběhlo v Českém rozhlasu premiérové vysílání a pro ty, kteří ho nestihli, přináším odkaz (stačí kliknout na níže uvedené modré tlačítko).   
Odkaz na rozhovor - Středočeská setkání
 

Opět renovace - tentokrát Číňana

 Minule jsem vám znovu představil Číňana – více než stoletou zvoncovou návěst, na kterou jsem pyšný.
 Samozřejmě čas nejde zastavit, blíží se zima a Číňan potřebuje renovaci.
 Jak je vidět, za ta léta převlékl kabát již několikrát.
 Uvidíme, jak mu bude slušet nový.
 Něco mi říká, že se do zimy rozhodně nudit nebudu 😉

Zvoncová návěst - Číňan

   Zvoncová návěst z 19.století - Číňan. Jeden z nejvzácnějších exponátů v železniční expozici U Kolejí. 
   Co to takzvaný "Číňan" je a jak fungoval? Přesuňme se tedy zhruba do poloviny 19. století.
   Již od počátku železnic trápil konstruktéry problém zabezpečení jízdy vlaků. Podle jednoho z prvních nařízení tak "směly vlaky následovati za sebou po půl hodině, na tendru musil seděti pozorovatel, který nesměl spustiti oka s přivěšených vozů a s průvodčích, sedících na střechách u brzd. Vlaky nesměly býti trpěny ve stanicích déle než bylo nutno."
   To bylo v dobách, kdy malé čtyřkolové lokomotivy s osmi vozíky "řítily se dvakrát tak rychle jako klusající kůň krajinou", tedy ve skutečnosti rychlostí asi 30km/h.
  Toto tzv. časové zabezpečení nedokázalo si poradit s neočekávaným zastavením vlaku a po několika vážných nehodách se přešlo k zabezpečení prostorovému, spočívající v zásadě, že v daném čase se na ohraničeném úseku trati (např. mezi stanicemi) může nacházet pouze jeden vlak. Další vlak je do tohoto úseku vpuštěn až poté, co jej původní vlak prokazatelně opustil. Ve slově PROKAZATELNĚ spočívá hlavní půvab zabezpečovací techniky.
   K zajištění tohoto pravidla byla používána celá řada návěstí a technických zařízení. Zpočátku se jednalo o praporce, terče, košová návěstidla a třaskavky.
   Později přibyla distanční návěstidla, zvoncové návěsti a telegraf. Telegraf byl u nás ( míněno Rakousko - Uhersko) zaveden roku 1847 a zvoncová návěst roku 1854. Zvoncová návěstní soustava se spolu s telegrafem na dlouhá léta druhé poloviny 19. století stala základním způsobem dorozumívání železničních zaměstnanců. Poslední byly u nás (tentokrát už v ČSSR) zrušeny až v roce 1953.
   Zvoncová návěst  předávala signály jako kombinaci několika skupin rychle po sobě jdoucích úderů oddělených krátkými pauzami. Například předpis "C. k. privilegované rakouské společnosti státní dráhy" (StEG) uvádí jako signál č.1 "Vlak jede směrem ku konci linie" kombinaci ".. .. .." (dva údery, mezera, dva údery, mezera, dva údery). Předpis rovněž uvádí, že údery po sobě jdoucí následovaly po 2 vteřinách, mezera mezi skupinami úderů trvala zhruba 6 vteřin.
                                                                   (převzato z Klubového zpravodaje Společnosti moravských parkových drah)   
Scéna z filmu Přednosta stanice - přímo za Vlastou Burianem a Jaroslavem Marvanem můžete vidět zvoncovou návěst Číňan.
   Proč název "Číňan"? Vzhled návěsti s kuželovitou stříškou připomínal Číňana stojícího v rýžovém poli s typickým čínským kloboukem.
   Kdysi hojně využívanou návěst dnes můžete vidět jen zřídka - např.v některých železničních muzeích - ale je jich jen pár (bezpečně víme o třech), které dosud fungují. A Číňan U Kolejí je jednou z nich.

📷 Výstražníky U Kolejí 📷

📷 Když ještě jezdil Trutnovský Brejlovec - 750 346.9 📷
Posuďte sami - nebyla to krása?

Autor: Milan Kuty

Naše bádání pokračuje...
aneb - něco málo ze života závoráře.

   Stále pokračujeme v pátrání po historii vechtru U Kolejí. Není to snadné a prozatím nejsou výsledky nic moc, ale někdy se nám podaří nalézt opravdu zajímavé historické archiválie.
   Jako například Protokol c.k. ředitelství státních drah ze 14. dubna 1917 týkající se "přeměny dosavadních tažných závor bez zvonku v Tochovicích na km 60.025 tratě protivínsko - zdické na vzdáleněji obsluhované tažné závory se zvonkem".
   Jak takové "úřední řízení" v té době vypadalo?  
   Udělala se tzv. Politická pochůzka Katastrální obce Tochovice, kde se sčítala frekvence na přejezdu v km 60.0/1 a to v týdnu od 15. do 21. října 1917.
   Citujeme z protokolu:

   "Během týdne od 15. až do 21. října zjištěna průměrná frekvence počtem 84 chodců a 3 povozy.
   Lze tudíž označiti zjištěnou tuto frekvenci jako slabou, která se vzhledem ku karakteru cesty jakožto polní, zvýší toliko v době pilných prací polních a sklizně.(pozn. nejedná se o překlep, fakt je psán  karakter a ne charakter - byl používán grécismus 😉) 
   Nedá se však očekávati, že by následkem změněné obsluhy závor byla doprava po cestě více zdržována než dosud, tím méně, jelikož nynější nové mechanismy svému účeli zplna vyhovují a bezpečnou funkci, pokud se týče lehké obsluhy, bezvadného předzvánění, včasné zavírání, jakož i otvírání umožňují."
   Součástí takovéhoto protokolu (tento obsahuje 16 stran) je i technická zpráva, ze které vám také kousek odcitujeme:

   "Příčinou navržené přeměny dosavadních tažných závor bez zvonku km 60.025 tratě protivínsko-zdické na vzdáleněji obsluhované tažní závory se zvonkem jest přeložení stanoviště výhybkáře od strážního domku č.50 k návěstní budce v km 60.187 následkem rozšíření stanice Tochovice roku 1914...."   
"... Nové tažní závory se zvonkem opatří se pohonem s klikou, jež obsluhovati bude výhybkář z návěstní budky v km 60.187.
   Vzhledem na souběžnou cestu 60°/3 v pravo dráhy zřídí se nová spolehlivá konstrukce s určitou, vzdálenosti závor odpovídající dobou předzváněcí, jež potrvá v daném případě 34 vteřin, tak že každému povozu nalézajícímu se na přejezdu dána jest možnost, bez překážky na druhou stranu dráhy se dostati, než se závory sklopí.
   V té příčině nutno dbáti výstrah na závorách umístěných, jelikož mezi zvoněním nesmí žádný povoz bez následku, že bude uzavřen, na přejezd více vjížděti."
   "Užitím novější spolehlivé konstrukce závor docílí se nejen bezpečné zavírání přejezdu za jízdy vlaků, nýbrž zavírání i otevírání děje se za poměrně kratší dobu, než se dosud státi mohlo.
   Vedle toho uvolňuje se těmito závorami celá světlá šíře přejezdu i co do výšky, jelikož závory v otevřeném stavu stojí svisle, nebrání volné dopravě povozů o vyšších nákladech.
   Za to jsou však v poloze vodorovné, totiž ve stavu zavřeném, proti nedovolenému nadzvednutí mechanickým způsobem zabezpečeny.
   Dle platných ustanovení §41 dopravního řádu železničního, jakož i dle předpisu pro strážníky dráhy, zavírají se závory nejpozději 5 minut před očekávaným příjezdem vlaku, což platí stejně pro závory ruční, jako tažní."
   "... Otevírání nových závor bude trvati pouze 20 vteřin.
   Délka drátového vedení od pohonu až k závorám obnáší 172.7 m a sestává z dvojitého, stejnosměrně napnutého 4 mm silného ocelového drátu.
   K provedení předmětného projektu není zapotřebí cizího pozemku, jelikož veškerá zařízení budou provedena na pozemku dráhy.
   Taktéž vodotoče se novými úpravami závor nezmění."
   Historie má zkrátka své kouzlo a je skvělé, že se daří zachovat alespoň její část ❤
📸 Z naší fotogalerie 📸

Pojďme se mrknout do vagónu U Kolejí 🚂

Proč právě vechtr v Tochovicích?

   Spousta lidí si myslí, že jsem – jak se říká – „naplavenina odjinud“, která žije v Tochovicích „pouhých“ dvaadvacet let. Chyba lávky.  
   Tochovice jsou rodištěm mojí maminky, žila tu moje babička a tak jsem zde trávil krásné chvíle již od narození.
   Když mi bylo osm let, koupili moji rodiče strážní domek. Vechtr č.51 - U Kolejí. Malý, více než stoletý domek s dvorkem a zahradou, přímo u přejezdu s mechanickými závorami s trojlístkem. Byl jsem tu - prostě doma.
   Vechtr jsme využívali jako chalupu a nejen my. Několikrát po sobě se v něm ubytovaly děti z příbramské mateřské školy, kde tehdy moje maminka pracovala. Strážní domek jim posloužil jako školka v přírodě. Prostě - jedinečný zážitek. Suchý záchod, venkovní sprcha, klid a čistý vzduch. Kolem projížděly vlaky a děti podnikaly procházky do okolí.
    Na svátek horníků vzal taťka mě a mého mladšího bráchu do cirkusu Berousek. Musím podotknout, že tatínek – horník, tento svátek opravdu náležitě „oslavoval“, takže byl v mírně povznesené náladě 😁.
    Cirkusové představení jsme tenkrát propásli, ale mohli jsme si prohlédnout alespoň zvěřinec a také – poníky. My, malí caparti, jsme samozřejmě začali žadonit: „Tati, kup nám koně! Prosííím! My se o něj budeme starat!“ Co na tom, že jsme bydleli v příbramském paneláku a nikdo z nás o koních nic nevěděl – prostě jsme ho chtěli.      Taťka se jen rozhlédl a pronesl: „A kterýho byste chtěli?“ „Třeba toho hnědýho… Prosííííím!“
    Neuvěříte! Tatínek si nechal zavolat přímo ředitele cirkusu - pana Berouska a naprosto vážně pronesl: „Kolik by stál ten hnědý poník? Já ho koupím.“ Ředitel si musel myslet, že jsme blázni a tak jen pronesl: „Tenhle? Tak pět tisíc.“ (tenkrát to bylo opravdu dost peněz).
   „Dobře", pronesl s klidem taťka, "já ho beru. Zabalte mi ho. Já se pro něj za hodinu vrátím.“ Podal majiteli zálohu 1000,-Kč a odvedl nás domů.
    „Mami, taťka nám koupil koně!“, volali jsme, sotva jsme otevřeli dveře. Chudák mamka. Chvíli si myslela, že je to vtip. Nebyl.
   Poníka jsme tedy měli. Ustájili jsme ho – kde jinde, než v našem vechtru v Tochovicích. Od té doby jsme tam byli denně.
    Koník to byl sice krásný, ale  kopal, kousal a nikdo se k němu nemohl přiblížit. Zkrátka takový malý nezkrotný čert 😈.
   Ještěže byli tenkrát Tochovice plné „koňáků“ ze státního statku. Pomohli mi Bleska zkrotit, drželi nade mnou ochrannou ruku a všemu mě naučili.
   A věřte nebo ne, brzy jsem se zúčastnil svého prvního dostihu a to na tradičním Zemědělském dnu v Tochovicích. 
   Tedy upřímně vám řeknu – hrůza.
   Koně před startem nesměly moc žrát, jenže to neznáte Bleska. Ten byl jako auťák. Dostatečně nenatankujete? Nedojedete.
   Pár metrů před cílem mě prostě shodil na zem a v klidu, jakoby se nechumelilo, začal spásat trávu.
   Všichni z toho měli ohromnou legraci 😂 Koňáci nám pak přinesli dárek – otep sena, aby se Blesk pořádně nažral.
Startovací listina -  číslo "7" mi sice vítězství nepřineslo, ale alespoň byla sranda 😁
  
   Po pár letech jsem vyrostl a poník byl pro mě již malý. 
   Tehdy jsem navštívil stáje v JZD Starosedlský Hrádek. Tam měli krásného hucula. Moc se mi líbil a samozřejmě jsem ho "strašlivě chtěl".
   A víte co? Přesně – taťka mi ho koupil. S vozíčkem, postrojem, sedlem. Maminka to i tentokrát ustála – byla už na naše výstřelky zvyklá.
   Hucul se jmenoval Ďábel.
   Blesk a Ďábel. Oba hřebci. Svá jména si opravdu zasloužili. Hned první den to vypadalo, že chlívek u vechtru spadne. Hrozný masakr.
   Na dalších dostizích jsem o Zemědělském dnu opět vyjel - tentokrát na Ďáblovi.
   Celkem jsem se zúčastnil 4 dostihů za Státní statek Tochovice a musím říci – rád a s úsměvem na to vzpomínám.
    V roce 2003 jsem od rodičů domek koupil a již jsem zde zůstal natrvalo.
    Častokrát se mi lidé smáli, že bydlím ve vechtru. Tenkrát mě napadlo, kolik lidí asi ve strážních domcích žije nebo kolik lidí se o ně zajímá a tak jsem na Facebooku vytvořil skupinu Vechtrovny – strážní domky u trati. Dva roky měla jen 3 členy. Dnes je ve skupině přes 7tis. lidí 👍. Vechtry zkrátka mají své kouzlo.
   Začal jsem zde budovat železniční expozici. S návěstidly, Číňanem, kabinou Trutnovského brejlovce, parní lokomotivou Hortenzií, dvěma vagóny a se spoustou železničních exponátů.
   K bývalému strážnímu domku to prostě patří a já také.
   Sem – k vechtru č.51 – U Kolejí v Tochovicích.
   Pamětní knihu železniční stanice v Tochovicích jsme minule dočetli, ale naše bádání po historii mého strážního domku bude pokračovat dál. Pokud se nám podaří opět vypátrat něco zajímavého, určitě to zde zveřejníme. 
   Jestli narazíte na nějaké informace či fotografie i Vy, ozvěte se nám. Budeme rádi.

HISTORICKÉ OKÉNKO

Jak to všechno začalo?

   Myslím, že by bylo dobré vám ukázat, jak vše začalo a co vše se muselo udělat, aby nějaká expozice vznikla.
  Moji rodiče koupili tento vechtr (z roku 1875), když mi bylo 8 let - v roce 1980. 
  Nikdy bych nevěřil, že zde jednou budu žít trvale, natož abych začal dělat nějakou expozici. Jenže, víte jak to je. Člověk míní - život mění.      Dnes tady žiji skoro 21 let a neměnil bych. Mám to tady rád ❤🚂
   Duben 2007
Vyhledávání