Plním si další sen
Takže - co to bude, až to bude? Jedeme trošičku na etapy, protože počasí je proti nám.
Proměna začíná ....
.... něco málo se rýsuje ....
... ještě zbývá moc práce, ale bude to jiné a věřím, že zaujme 😉
Jak se tvoří Večerníčkova kniha....
Práce na knize "Večerníček od Kolejí" jsou v plném proudu.
Opět jsem dostal nápad. Chtělo by to - něco 👌Co to bude, až to bude?
Večerníček od Kolejí se prozatím loučí
Večerníček dovyprávěl svou poslední železniční pohádku. Původně chtěl zpříjemnit "dlouhé zimní večery", ale nějak se nám rozjel a vydržel téměř do léta 😉.
Nyní se pokoušíme vložit všechny jeho příběhy do knihy a pokud se nám to podaří, výsledek určitě zveřejníme.
Děkujeme Vám za všechny ohlasy a krásné zprávy, které jste nám poslali ♥️. Těší nás, že si Večerníček našel své čtenáře nejen mezi dětmi, ale i mezi dospělými. Jeho pohádky zůstanou na stránkách uložené v záložce "Večerníček od Kolejí", abyste se k nim mohli kdykoli vrátit.
Pokud nás nápady neopustí, budeme v železničních příbězích později pokračovat.
Prozatím budeme na stránkách zveřejňovat to, co je U Kolejí nového nebo co se chystá a možná sem tam přidáme nějaký ten tip na výlet, když už se blíží léto a s ním i prázdniny.
Mějte se krásně a užívejte si každý den ♥️👍
🌛 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🛌
POSLEDNÍ VEČERNÍČKOVA POHÁDKA - O Borůvce a Jeníkovi
V posledním příběhu se na okamžik vrátíme v čase do doby, kdy Borůvka ještě žila v Krkonoších a vozila cestující. Její neobvyklé borůvkově modré šaty zářily a lokomotivě moc slušely. Borůvka však nezpychla. Nezvedala nosík nahoru. Pořád jí poslušně držel pod velikými brýlemi. Takovými, jaký mívají všechny mašinky z rodu Brejlovců. Zůstávala stále skromná a veselá. Snad právě proto ji měli cestující rádi.
Projížděla krkonošskými lesy plnými zajíců, srnek, veverek a dalších lesních zvířátek. Z výšky kopců ji s úsměvem pozoroval pán zdejších hor – Krakonoš. Na jeho rameni seděla sojka, jeho věrná pomocnice a strážkyně každého pohybu, který jen v lese zaznamenala. Jakmile se v okolí něco šustlo, hned to s křikem letěla hlásit svému pánovi.
Nyní oba pozorovali projíždějící modrou lokomotivu. Sojka se začala čepýřit a pokřikovat. "Jen si zase srovnej peříčka, moje milá", uklidňoval ji Krakonoš, "Borůvka je rozumná mašinka a ví, že se má v lese chovat tiše a ohleduplně."
A opravdu. Borůvka dávala pozor, aby se jí do cesty nepřipletl nepozorný ušák, jakých bylo všude plno, nebo aby zbytečně nevyplašila srnky, které se pásly na mýtině. Potichoučku odfukovala a ani by ji nenapadlo zahoukat.
Jak už však víte z předcházejících příběhů, nadešla doba, kdy Borůvka dosloužila a skončila na železničním hřbitově v České Třebové. Tam ji čekal smutný osud. Co by to však bylo za pohádku, kdyby neměla dobrý konec? Na naši modrou lokomotivu se usmálo štěstí. Dočkala se záchrany a našla nový domov v Tochovicích – v železničním muzeu U Kolejí. Tam žije dodnes.
Společnost jí dělá její pán, výpravčí Blažena, Přednosta a také návštěvníci muzea. A hlavně – děti. Jako třeba malý Daniel. Je trošku jiný než ostatní. Neposedný autista, s velkou láskou k železnici. Borůvku si zamiloval na první pohled. Poslouchal její vyprávění – o cestách krkonošskými lesy, o Krakonošovi, o jejím setkání s pyšným návěstidlem, kterému se nechtělo cvičit i malinko strašidelný příběh o kouzelném trojlístku, který jí kdysi vyprávěl starý Kafemlejnek.
"To musela být krása, když jsi ještě jezdila, Borůvko", zasnil se chlapec, ale vzápětí dodal: "Na druhou jsem rád, že jsi tady, u nás", vlezl si do Borůvčiny kabinky a pohladil volant. Borůvka se usmála. Těšila jí pozornost dětí.
Jednoho dne, sotva otevřela oči, už u ní stál její pán Daniel a tvářil se tajemně. Beze slova ji začal přeměřovat svinovacím metrem. Od čela až k nosíku, pak levou tvář i pravou.
Borůvka překvapeně zamrkala – co se to děje? Než se však stačila zeptat, Daniel si něco zapsal na papír a odešel. To se ví, že se jí v hlavě vyrojilo snad sto otázek. Odpoledne se s nimi svěřila Přednostovi a Blaženě. Žádné odpovědi se však nedočkala, Oba tam stáli a krčili rameny. Co má Borůvčin pán za lubem?
To se ví, že se do něj navečer všichni tři pustili - pročpak to měření? Copak se děje?
Daniel se jen tajemně usmíval a přitiskl si ukazováček na rty: "Psssst. Tajemství. To budete koukat."
Kdepak, tajemství se neprozrazuje.
A tak tam všichni tři stáli, otázek v hlavě bylo hned třikrát tolik, ale odpověď žádná.
Daniel je nechal stát a s úsměvem zmizel ve svém domku. Tam se usadil do křesla. Trošku ho zamrzelo, že nemohl přátelům nic prozradit. Ale – tajemství je zkrátka tajemství, to se nedá nic dělat. Však se brzy všechno dozví - to, že se jedna železniční společnost rozhodla pro veliké překvapení. Nechala vyrobit věrnou kopii jeho Borůvky.
A tak, zatímco jeho přátelé přemýšleli a lámali si hlavy nad tou spoustou otázek, na dalekém Slovensku dělníci svařovali, brousili a vrtali a práce jim šla od ruky.
Zanedlouho stál v dílně nový Brejlovec. Zatím ještě bez šatů a Borůvce se podobala jen vzdáleně. Mašinka dostala nový motor a všechny díly a přístroje, které taková lokomotiva potřebuje.
Brzy se i dočkala svých šatů. Měly – jak jinak – borůvkově modrou barvu.
Připevnili jí kulatý nosík, přesně v místech a takových rozměrů, jaké měla Borůvka. Proto to nezbytné měření, které naší lokomotivě tolik zamotalo hlavu.
Nastal velký den. Dělníci spustili motor a borůvkově modrý Brejlovec ožil. Jeho světla se rozsvítila a on si začal vesele pobrukovat. Práce se podařila.
Brzy do nové lokomotivy nasedl mašinfíra a rozjeli se do Čech. Tam byla velká sláva. Mašinka jakoby Borůvce z oka vypadla. Ale protože Borůvka je jen jedna, dostala nová lokomotiva jméno Jeník. Na šaty mu přidělali cedulku se zbrusu novým číslem – 750.199-2, na bok připevnili znak města Trutnova a Jeník se vydal na svou první přehlídkovou jízdu.
Ta vedla z České Třebové přes Trutnov, Vrchlabí, Martinice v Krkonoších až do Hostinného. Lidé jej nadšeně vítali, mávali a fotili. Mašinfíra se usmíval za velkými skly Jeníkových brýlí. Tu a tam zahoukal, aby všem oznámil: "Slyšíte? Borůvkově modrá lokomotiva se vrátila!"
Když Jeník poprvé projížděl krkonošskými lesy, nemohl tomu Krakonoš uvěřit. Několikrát si protřel oči: "Je to možné? Borůvka se nám vrátila?"
I vyslal na průzkum svou věrnou sojku strážkyni. Ta několikrát poslušně prolétla kolem modré mašinky, chvíli si s ní švitořila a poté se opět vrátila na Krakonošovo rameno: "Kdepak Borůvka. Tahle mašinka se jmenuje Jeník a je moc milý." Krakonoš se usmál a zadíval se na vzdalující se lokomotivu. "Šťastnou cestu, Jeníku", pokýval hlavou "a nevyplaš mi zvířátka".
Jeník však byl stejně rozumný a ohleduplný, jako jeho předchůdkyně. Krakonoš se o klid ve svém lese nemusel bát.
Tou dobou se daleko odsud, v Tochovicích, rozhodl Borůvčin pán, že již nebude trápit své přátele nezodpovězenými otázkami. Jeník již byl náležitě představen a tak jim mohl celé tajemství vyzradit. Borůvka neskrývala své dojetí. Má svého nástupce. Stejného, jako byla ona sama. Tak ráda by ho pozdravila. Aby věděl, že na něj myslí. Se svým přáním se svěřila i malému Danielovi: "Vím, že se často jezdíš dívat na mašinky po celé republice. Jestli někde potkáš Jeníka, vyřiď mu můj pozdrav. Moc tě prosím."
Nemusela čekat dlouho. Jeník si to brázdil po všech možných tratích a byla jen otázka času, kdy na něj chlapec narazí.
Stalo se tak nedaleko Sobotky. Jeník uháněl na výletní cestě kolem zámku Humprecht, když v tom se nedaleko kolejí objevil malý klučina. Když se k němu přiblížil, chlapec zamával a zavolal: "Jeníku! Pozdravuje tě Borůvka a všichni U Kolejí!"
Jeník tomu ani uvěřit nemohl. Borůvka o něm ví a pozdravuje ho. Tolik toho o ní slyšel. Usmál se a zahoukal na chlapce pozdrav pro svou předchůdkyni i její přátele.
Samozřejmě, že malý Daník při nejbližší návštěvě U Kolejí nadšeně vyprávěl o svém setkání s Jeníkem: "Je úplně stejný, jako ty, Borůvko", poskakoval kolem lokomotivy, "hned jsem ho poznal. A pozdravuje tě! Vás všechny!"
Borůvčin pán Daniel se usmál. Jeho mašinka má zdatného nástupce - stejně milého, jako je ona sama.
Až tedy někdy spatříte borůvkově modrou lokomotivu s velkými brýlemi, zamávejte jí. Poznáte ji snadno. Vypadá úplně stejně jako Borůvka, jen na boku má napsané jméno – Jeník.
Večerníček dočetl ze své pohádkové knihy poslední příběh a usmál se. Železniční historie stále žije a umí vyprávět. Dětem, dospělým - zkrátka každému, kdo jí naslouchá.
🌛 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🛌
CHERRY A TAJEMSTVÍ VECHTRU 👻
Nastal druhý den v listopadu a s ním jsou každoročně spojeny Dušičky – svátek zemřelých. Psí slečna Cherry, která střežila muzeum U Kolejí, odpočívala u barevných výstražných terčů. Černá srst se jí na podzimním slunci leskla. Oči měla přivřené, ale uši naslouchaly zvukům v okolí.
Její pán Daniel odjel na několik dní pryč. Nezůstala však v muzeu sama. Přednosta, výpravčí Blažena i lokomotivy Borůvka a Hortenzie jí dělali společnost.
Z nedalekého železničního přejezdu se ozvalo cinkání. Zvedla hlavu. Ten zvuk dobře znala. Pojede vlak. Přiběhla k plotu, za kterým vedly koleje, a celé tělo se jí rozechvělo očekáváním.
Z levé strany, směrem od Příbrami, bylo slyšet supění a klapání kol a za chvíli se již objevila lokomotiva. Cherry se připravila na závod. Jakmile se vlak přiblížil k muzeu, strojvedoucí zahoukal. To byl pro ní pokyn ke startu. Rozběhla se podél plotu a snažila se lokomotivu předhonit. Závodní dráha po chvíli skončila, strojvedoucí ještě jednou zahoukal na rozloučenou a zastavil na tochovické zastávce.
Cherry ještě chvíli vítězně pobafávala. Líbily se jí každodenní honičky s vlaky, které projížděly kolem.
A tak to šlo celý den. Obhlídka muzea, závodění s mašinkami a odpočinek na zahradě.
Přišla noc. Muzeum se ponořilo do tmy. Všude byl klid a ticho. Cherry ulehla do svého koutku, ale uši měla stále nastražené. Její hlídací povinnosti neskončily, kdepak. Muzeum bylo potřeba ochránit ve dne i v noci.
Z lehkého podřimování jí vytrhl nějaký zvuk. Vyskočila a rozběhla se ke vrátkům. Nedaleko nich stálo návěstidlo s ramenem zdviženým vzhůru. „Co to bylo?“, pomyslela si a bystře se rozhlížela kolem. Vtom se ovládací páka návěstidla sama spustila a rameno předpažilo. Nastražila uši a chlupy na hřbetě se jí zježily. Mimoděk zavrčela.
Z dálky se ozvalo klapání a syčení. Rozběhla se k levé straně plotu, odkud se zvuk ozýval. Pozorně se zadívala na trať. Objevila se světla, kouř a k muzeu přijížděla černá parní lokomotiva. „Vždyť už je půlnoc?“, pomyslela si, ale připravila se k závodu. Jakmile se mašinka přiblížila k plotu, vyrazila.
Závod však skončil dříve, než bylo obvyklé. Lokomotiva zastavila hned vedle jejich domku U Kolejí. Cherry se zmateně posadila: „Co se to děje?“
Velká mašinka zahoukala, zasyčela a oblak kouře ji zahalil do mlhy.
Když se mlha rozestoupila, uviděla stát u tratě neznámého muže ve staré železničářské uniformě.
Rozhlédl se. Jeho zrak spočinul na domku za plotem. Došel k zamčeným vrátkům a ty se samy otevřely, jako by ho vítaly domů. Cherry věděla, že by měla začít vrčet, štěkat – zkrátka hlídat, ale něco jí říkalo, že tento muž není cizí. Pojala k němu neskutečnou psí důvěru.
Když neznámý prošel vrátky, stalo se něco nevídaného. Dům zmizel a místo něj tam stál původní strážní domek, který tam kdysi býval – vechtr.
Když neznámý prošel vrátky, stalo se něco nevídaného. Dům zmizel a místo něj tam stál původní strážní domek, který tam kdysi býval – vechtr.
Na zápraží stála petrolejka a její světlo vrhalo na stěnu prazvláštní stíny. Muž pohladil Cherry po hřbetě a přešel do nedaleké kůlny. Za chvíli byl zpět a v ruce držel nádobku na petrolej. Přešel k návěstidlu. Spustil dolů velikou černou lampu, která visela u předpaženého ramene. Otevřel ji, doplnil petrolej, zastřihl knot a zapálil jej. Lampa ožila. Po lanech ji opět vytáhl nahoru a záře osvítila rameno návěstidla.
Neznámý vešel do domku a dveře nechal otevřené. Cherry chvilku přešlapovala na místě, ale zvědavost jí nedala. Osmělila se a vstoupila dovnitř.
Místnost byla jiná, než jak jí znala. Vypadala jako kancelář. Na stěně visely staré obrazy a podlouhlý telefon s velkým sluchátkem. Pamatovala si jej. Takový byl ve vagónu, který obýval Přednosta s výpravčí Blaženou.
Ve skříňce u stěny byly různé železniční pomůcky a lucerny. Na věšáku, vedle dveří, visel železničářský kabát.
Neznámý seděl za stolem. Petrolejka na desce osvětlovala stohy lejster a také zvláštní přístroj. Muž si pozorně prohlížel pásku papíru, která vylézala z přístroje. Nebyly však na ní písmena a čísla, ale tečky a čárky. Byl to telegraf, kdysi nejdůležitější komunikační prostředek na dráze. Díky němu si stanice předávaly informace o odjezdech vlaků, mimořádnostech a různých pokynech.
Vše bylo nejspíš v pořádku, protože muž přešel k malým kamnům v rohu místnosti. Přiložil pár polínek do plápolajícího ohně a vyšel ven. Cherry za ním.
Prošli kolem Číňana a výstražných světel, minuli Borůvku, která spala spánkem tak tvrdým, že by jí neprobudilo ani houkání sta lokomotiv. Neznámý zaklepal na dveře vagónu. Cherry napětím ani nedýchala. Dveře se otevřely a v nich stál Přednosta. Usmál se na neznámého muže a pokynul mu.
„Jen pojďte dál, už na Vás čekáme“, řekl Přednosta tajemnému hostovi. Cherry si překvapením sedla na zadek. Čekala údiv, možná zděšení, ale Přednosta nezámého vítal, jakoby se dávno znali.
„Pojď také Cherry, no pojď“, řekl Přednosta a poodstoupil, aby pejsek mohl vstoupit.
Neznámý železničář si prohlížel vnitřek vagónu. Bylo tam tolik věcí, které znal. Každá věc měla svůj příběh, o kterém mohla vyprávět.
Přednosta, výpravčí Blažena i neznámý muž se posadili na koženkové sedačky a Cherry se uvelebila v uličce. Začali si povídat. O životě strážníků ve vechtrech a jejich obchůzkách tratí. O hradlářích, kteří sedávali v malých domečcích a kontrolovali, zda je kolej mezi stanicemi volná a může po ní projet další vlak. O výhybkářích, kteří přestavovali výhybky tak, aby lokomotivy vjely na správnou kolej. Vyprávěli si o posunovačích, kteří přesouvali vagóny tam, kam bylo potřeba. Vzpomínali na traťové dělníky, kteří měnili dřevěné pražce mezi kolejemi, utahovali šrouby a kontrolovali železniční mosty, i na topiče parních lokomotiv, kteří přikládali uhlí do velkého parního kotle a oživovali tak mašinky.
Jejich vyprávění přerušila Cherry. Zvedla se z podlahy, položila si hlavu na opěrku sedačky, kde seděl Přednosta s hostem, a zakňučela, aby na sebe upoutala pozornost.
„Vida, my si tu povídáme o lidech na dráze a zapomněli jsme na pejsky. Ty k ní přece také patří“, plácl se do čela Přednosta. „Tebe by určitě nějaký železniční příběh o čtyřnohém hrdinovi zajímal. Nemám pravdu?“, dodal a poplácal pejska po hřbetě.
Cherry vyštěkla na souhlas a nastražila uši.
„Jestlipak znáte příběh psa Lampa?", zeptal se Přednosta osazenstva vagónu, "že ne? Tak to vám ho musím vyprávět“.
Už je to mnoho let, kdy se jednoho letního dne objevil na nádraží Campiglia Marittima, které leží na italském pobřeží, pes. Nikdo nevěděl, odkud přišel. Byl to obyčejný kříženec, trochu zablácený, trochu hladový, ale s chytrýma očima, které říkaly: „Tady jsem doma“.
Tamnímu přednostovi stanice bylo psa líto. Dal mu najíst, nechal ho zde přespat a nakonec si pejska nechal. Dal mu jméno – Lampo.
Za pár dní už znal pejsek každého výhybkáře, každého strojvedoucího a hlavně – každý vlak. Brzy se ukázalo, že Lampo má neuvěřitelný talent - dokázal si zapamatovat jízdní řád.
Ráno doprovázel přednostovu dceru o školy. Nastoupil s ní do vlaku a schoval se pod sedadlo, aby ho průvodčí nevyhodil. V cílové stanici vystoupil a počkal, až dívka odejde do školy.
Lampo pak naskočil na jiný vlak a vydal se na vlastní výlety. Cestoval po celé Itálii. Někdy se objevil v Římě, jindy v Neapoli, občas ho zahlédli i stovky kilometrů od domova, ale vždycky se vrátil — přesně tím vlakem, kterým měl.
Železničáři ho milovali. Vozili mu jídlo, hladili ho, a když se jednoho dne jeho čas naplnil a odešel do psího nebe, nechali mu na jeho milovaném nádraží postavit pomník, který tam stojí dodnes.
„Lampo se tak stal symbolem železnice - psem, který si zvolil koleje za svůj svět“, skončil Přednosta své vyprávění.
„I já mohu přispět psím příběhem", ozvala se výpravčí Blažena, "ale tentokrát se však přeneseme ještě dál. Až do Austrálie“.
Bylo to někdy okolo roku 1882 a kolem dílen v Adelaide se potuloval pejsek. Nikomu nechyběl, nikdo ho nechtěl – až na jednu skupinu, která ho přijala okamžitě - strojvedoucí.
Pes se zamiloval do lokomotiv od prvního okamžiku. Tenkrát jezdily jen parní. Syčely, kouřily, ale on se nebál ani hluku, ani jisker. Jakmile se vlak rozjel, vyskočil na stupátko tendru a posadil se vedle uhlí.
A pak začal cestovat. Ne jednou, ani dvakrát — ale pořád. Dokázal se protlačit přímo do lokomotivy a pozoroval ubíhající krajinu. Uši mu je vlály a on byl šťastný. Přestupoval mezi lokomotivami, znal strojvedoucí na stovkách kilometrů tratí a všude ho vítali jako starého známého.
Někdy se objevil na slavnostním otevření nové tratě, jindy se nechal svézt na poštovním vlaku, občas se ztratil na několik týdnů a pak se zjevil v úplně jiném městě, jako by se nic nestalo.
Lidé ho milovali. Děti mu nosily pamlsky a železničáři mu pořídili vlastní mosazný štítek se jménem, které mu vybrali – Bob.
„Bob nikdy neměl pána, ale přesto měl domov“, pokračovala Blažena a hladila Cherry po hlavě, „jeho domovem byla železnice, jeho rodinou byli strojvedoucí a jeho životem byla cesta po kolejích. Když zemřel, napsaly o něm noviny po celé Austrálii. A dodnes je považován za nejznámějšího železničního psa kontinentu. Nevěříte? I on má svou sochu – na hlavní ulici města Peterborough v Jižní Austrálii.“
Cherry si spokojeně lehla do uličky. Muzeum milovala už předtím, ale teď jí vše připadalo ještě bližší a známější. Pomalu se jí klížily oči. Usnula.
Když se probudila, zrovna začalo svítat. Neznámý muž byl pryč. Vyběhla z vagónu. Místo starého vechtru stál opět pánův domek. Že by to byl jen sen? Sedla si a dlouze zavyla.
„Jen klid Cherry, za rok se s ním zase setkáš“, ozval se za ní Přednostův hlas. „Ale pořád je tady, cítíš to?“, dodal a poškrábal pejska za ušima.
Cherry probudila veškeré smysly, které pejskové mají. A vlastní jich hodně, o moc víc, než člověk. Přednosta měl pravdu. Cítila to. Byla to zvláštní vůně dávných časů. Nebyla lidská, tu znala. Tahle byla jiná, tajemná. Zarazila a znovu začichala. Stejná vůně se linula i z Přednosty. Dokonce i u Blaženy měla ten samý pocit. Přimhouřila oči. Kdoví, odkud se tu ti dva vlastně vzali. Přednosta na ni mrkl, přiložil si ukazováček na ústa, poškrábal ji na hřbetě a zmizel v Borůvčině vagónu.
Cherry se stočila u Borůvky a spokojeně zavřela oči. Teď už to věděla. Nehlídá muzeum sama.
V zámku vrátek zarachotil klíč. Daniel se vrátil domů. Přešel k Borůvce a pohladil spícího pejska po hlavě: „Ahoj, stýskalo se ti? Hlídala jsi?“.
Nadšeně se ke svému pánovi vrhla, aby ho přivítala. Vtom ji něco napadlo. Zvedla hlavu a začichala. Co kdyby náhodou....? Kdepak, Daniel voněl normální, lidskou vůní.
Za chvilku se již její pán vítal s Přednostou a výpravčí Blaženou: „Tak co, je vše v pořádku? Dělo se zde něco zvláštního?“
Přednosta se podíval na Cherry, která napjatě čekala na jeho odpověď. Mrkl na ni pravým okem: „Co by se mělo dít? Vše je v pořádku, jako obvykle. Nic zvláštního se nestalo“ řekl a předpisově zasalutoval.
„Ještěže vás tu mám“, usmál se Daniel a odcházel do domu, aby si vybalil. Cherry se za ním dívala.
„Přednosta má pravdu. Pán taky nemusí vědět všechno. Stejně by tomu ani nevěřil“, pomyslela si a běžela k plotu. Na přejezdu se právě rozezněl výstražný zvonek. Připravila se ke startu.
Výdejna jízdenek U Kolejí - tak kam to bude? 😉
Zdoláváme výzvu "střecha vagónu"
Starý vagón = překážka za překážkou. Jednu po druhé je třeba odstranit.
Je to ale výzva!!! Dáme to?
Když má člověk skvělé kamarády, kteří pomohou, dá se to zvládnout .
Jo, už se to "rýsuje" 👍
Díky za pomoc, chlapi!
To je tak, když si člověk koupí starý vagón
Před dvěma roky jsem ho uviděl. Tenkrát jsem ještě netušil, co mě čeká.
Jo jo, kup si starý vagón. Ale - je to výzva a já výzvy přijímám 😉
VELIKONOČNÍ VLAK 2026 🚂🐰
Spolek Rakovnicko-Protivínské dráhy uspořádal v sobotu 28. března 2026 jízdu Velikonočním vlakem z Příbrami do Rožmitálu pod Třemšínem . Tentokrát jím byl motorový vůz řady M 240 (Singrovka).
Na zpáteční cestě si mohli účastníci akce opět prohlédnout železniční expozici U Kolejí.
Počasí nám přálo a návštěvníci byli skvělí.
Děkujeme pořadatelům i účastníkům Velikonočního vlaku a těšíme se zase na příště 😉
DO ŽELEZNIČNÍ EXPOZCE U KOLEJÍ DORAZIL VELIKONOČNÍ ZAJÍČEK 🐰
Co by to bylo za začátek jara bez velikonočního zajíčka? Jeden takový se usadil U Kolejí a rozhodl se zde počkat na příjezd Velikonočního vlaku 🚂
Tam, kde je velikonoční zajíček, tam se objeví i děti ♥️
Malé šikulky přiložily ruku k dílu a pustily se do výzdoby.
Samozřejmě nechyběl ani Přednosta stanice - bez něj by to nebylo ono 😉
Tak v sobotu 28. března 2026 v 15.10hod.
Velikonoční zajíček už čeká 🐰
Jak probíhala proměna starého vagónu U Kolejí
Náš Večerníček je zčásti inspirován skutečností. A tak tomu bylo i u poslední pohádky o starém železničním vagónu.
Věřte - nevěřte, opravdu jsem kdysi jeden takový vagón objevil a přivezl jsem ho do Tochovic. Vypadal - no strašně 🤨
Už jen přeprava dala zabrat, ale podařilo se a vagón se usadil na místo za Trutnovským Brejlovcem.
Kolik jsem si jen vyslechl posměšků, co jsem to přivezl za strašný šrot.
Upřímně - ono to teda ani uvnitř vagónu nevypadalo zrovna luxusně.
Renovaci jsem už zde popisoval několikrát, tak to vezmu ve zkrácené verzi 😉
Pořád nic moc, co?
Tak pokračujeme 😉
To už vypadá přeci jen lépe, co myslíte?
Blížíme se k závěru - jak vypadá vagón U Kolejí v současné době? No - je to opravdu velký rozdíl. Pojďme se podívat 😊
Tak jako ve Večerníčkově pohádce, i U Kolejí vagón splnil své poslání. Je to taková malá expozice v železniční expozici - ukrývá spoustu železničních exponátů, je v něm minigalerie obrazů Jiřího Boudy, příjemné posezení a také kopie předválečného výherního automatu Forbes.
O čem bude další Večerníček? Nechte se překvapit. Do muzea U Kolejí zavítá za Borůvkou legendární návštěva - ale o tom zase až příště 😉👋
Jak se lokomotiva Borůvka ocitla z kolejí U Kolejí - pohádka vs. realita
Večerníček nám přinesl pohádku, jak se lokomotiva Borůvka dostala do expozice U Kolejí. Jak to bylo doopravdy? No, vlastně skoro úplně stejně.
Trutnovský Brejlovec 750 346-9 alias Borůvka ukončil svou aktivní službu v roce 2013 a putoval na železniční hřbitov v České Třebové.
Jedna z jeho kabin byla skutečně použita na Brejlovce 750 213-5, který utrpěl srážku se stromem.
Zbytek lokomotivy byl sešrotován, kromě druhé kabiny. Ta zatím ležela pohozená a čekala na svůj smutný osud.
Chybělo málo a Borůvka by byla už jen obrazem ve vzpomínkách a na fotografiích.
Žádný smutný konec ji však nečekal. Jsem strašně neodbytný tvor. Tak dlouho jsem sháněl a škemral, až se mi podařilo její druhou kabinu odkoupit a s pomocí kamaráda Venci ji dopravit do Tochovic.
Samozřejmě byla v úplně holém stavu - bez cedulí, houkaček, budíků....
Po dalším dlouhém shánění se mi ji podařilo dát do "téměř původního stavu" 😉
A tak se dostala lokomotiva Borůvka z kolejí do U Kolejí 🚂.
Doposud se jednalo o jediný exemplář., ale ....
Od konce roku 2021 můžete spatřit její věrnou kopii, kterou nechaly vyrobit Východočeské dráhy podle našeho Trutnovského Brejlovce. Borůvčin dvojník se jmenuje Jeník, má číslo 750 199-2 a určitě se s ním ještě setkáme v jedné z Večerníčkových pohádek 😉
Tak až někdy na své cestě potkáte Jeníka, nezapomeňte ho pozdravovat od Borůvky 👋🚂
Spusťte šraňky
Minule se nám Večerníček rozpovídal o závorách, závorářích a trojlístku. Nemusel jít pro ten nápad daleko. Hned vedle vechtru U Kolejí byly mechanické závory s trojlístkem až do roku 2008.
Možná by vás zajímalo, proč a jak vlastně závory vznikly.
S nástupem železnice byly zpočátku železniční přejezdy nechráněné. Následovala série nehod pocestných a povozů.
30. října 1839, pár měsíců poté, co byla slavnostně otevřena Severní dráha císaře Ferdinanda mezi Vídní a Brnem, vjel selský povoz na přejezd pod Břeclaví ve chvíli, kdy se blížil zpožděný vlak. Selský povoz byl nárazem zcela zdemolován a koně byly usmrceny. I když nikdo z lidí nebyl naštěstí zraněn, dostala přesto Severní dráha Císaře Ferdinanda pokutu ve výši 1000 zlatých za „prokázanou bezstarostnost“.
Železniční společnosti se tak začaly zabývat otázkou, jak zabránit neštěstí na železničních přejezdech. Začaly na nich instalovat fyzické překážky, které bránily silničním vozidlům a chodcům vstup na přejezd před příjezdem vlaku. V Anglii se začala používat dvoukřídlá vrata, která se uzavírala na silnici a v době, kdy nejel vlak, tak do tratě.
U nás se začaly používat ručně obsluhované závory – nejprve posuvné, později otočné. Někde se také používal řetěz, který byl uložen ve žlábku přes silnici a před příjezdem vlaku se napínal rumpálem.
Mechanické závory a jejich obsluha byla samozřejmě spojena s nárůstem obsluhujících zaměstnanců – závorářů. Střežení přejezdu zaměstnancem byl vlastně počátek etapy řízení dopravy na přejezdech.
Samozřejmě přišel u železnice čas šetřit provozní náklady, aby provozování dráhy bylo ziskové. Proto dostali konstruktéři za úkol vyvinout zařízení pro dálkové ovládání závor, aby se snížil počet závorářských stanovišť.
V roce 1904 se tak začal používat „dálkový pohon závor“ typu Felix Waldner. Bylo ovšem nutné, aby se před tím, než se závory začnou sklápět, byla dávána chodcům a vozidlům nějakým způsobem výstraha, aby již nevstupovali na trať. V roce 1905 byl patentován předzváněč se zvonkovým bicím zařízením, tzv. „Trojlístek“, jehož název byl odvozen od tvaru otáčejícího se prvku mechanismu ovládání závory, kterým se ovládalo bicí zařízení.
V té době se montovaly již jen sklopné závory uložené ve stojanech. Nejprve byly natřeny pouze bílou barvou, později byl začátek, střed a konec závory natřen barvou červenou.
K dalšímu vývoji pohonů závor došlo po vzniku Československé republiky. ČSD zavedly rychlostní pohon mechanických závor „Liberta 22“ pro dálkové ovládání závor. Tento název „rychlostní pohon“ neznamenal, že závory bylo možné uzavírat rychleji, ale právě naopak tento pohon nedovolil závoráři točit klikou rychleji. Tak byla zajištěna stejná předzváněcí doba než se začnou sklápět závory. Z jednoho stanoviště bylo možné obsluhovat až čtvery závory. Obvykle dvoje místní a dvoje dálkové.
Mechanických závor bylo u nás velké množství a obsluha byla fyzicky a časově u dálkových pohonů náročná, a proto byl vyvinut elektrický pohon závor. Ačkoli tak byla odstraněna fyzická námaha obsluhujícího zaměstnance, neznamenalo to, že by byl vyloučen omyl obsluhy – včasné neuzavření závor. Závorářská stanoviště byla zapojena telefonem do telefonní linky mezi stanicemi – traťovým telefonem. Povinností závorářů bylo uzavřít závory včas na základě nabídky a přijetí vlaku sousedních stanic. Závorář musel potvrdit, že zprávu zaznamenal.
Na závěr vás pozvu do expozičního vagónu. Můžete zde vidět jednu historickou přejezdovou tabulku 😉
Jak se dostalo návěstidlo z filmového místa do U Kolejí
V minulém dílu Večerníček vyprávěl o neposlušném návěstidle. U Kolejí také takové máme. Je rovněž jednoramenné, ale poslouchá a cvičí jedna radost.
Naše návěstidlo si sice nezahrálo ve Večerníčkově pohádce, ale rovnou v seriálu. Kdysi velmi známém a sledovaném. Třicet případů majora Zemana. Nevěříte?
V jednom z dílů s názvem Bestie jste přímo toto návěstidlo mohli zahlédnout. Přivezl jsem jej totiž z Čisovic. Kvůli modernizaci tam již nebylo potřeba a tak jsem jej odkoupil. V té době jsem vůbec netušil, že se zde natáčel slavný seriál 😉.
Čisovice v něm dostaly název Trnová. Pamětníci si možná vzpomenou. Právě zde skončila cesta mladých manželů, kteří se svěřili do rukou nádražáka Kosíka a jeho manželky (v podání herců Vladimíra Stacha a nezapomenutelné Stelly Zázvorkové).
A právě v jednom záběrů si můžete čisovického (nyní již tochovického 😉) odjezdového návěstidla všimnout.
Své si už odsloužilo a vydalo se na svou další cestu do expozice U Kolejí.
I po těch letech práce stále funguje a cvičí - jak pravil Večerníček - jako děti ve škole 😉.
Nový hit - všichni zkoušejí karikatury, zkusím to i já: "GPT, nakresli, jak mě vidíš?"
📷 Zima 2026 U Kolejí ❄️
📷 Zima 2026 U Kolejí ❄️ - Číňan
📷 Zima 2026 U Kolejí ❄️
Zima U Kolejí ❄️
Čtení z druhé Pamětní knihy železniční stanice Tochovice
Výstavba vlečky vodního díla "Orlík"
Dnes jsme pro vás vybrali nejzajímavější "kapitolu" z Druhé Pamětní knihy železniční stanice Tochovice. Týká se výstavby vlečky Vodního díla "Orlík"
S projektem vlečky bylo započato v měsících září a říjnu 1955. V Tochovicích proběhlo místní šetření dne 28.11.1955, kdy byl celý projekt vysvětlen projektantem.
Přeneseme se do roku 1956 a budeme citovat z událostí ve stanici Tochovice:
S výstavbou vlečky Vodního díla "Orlík" bylo v tomto roce skutečně započato. Na katastru Tochovickém byla započata práce v druhé polovici roku.
Přísun materiálu a práce na příští trati jest v plném proudu. Dováží se sem zatím cement, štěskopísek a betonové roury.
Planýrování trati vykonávají také dělníci ze Slovenska. Jsou to zaměstnanci n.p. Zemstav Praha a n.p. Stavby silnic a železnic Praha. Mezi zaměstnanci jsou také dělníci národnosti slovenské, maďarské a cikáni.
Všichni svorně pracují na výstavbě tak důležité trati za pomoci různých bagrů a jiných technických pomůcek.
Stavební práce řídí mladí inženýři Novák Emil ze závodu Stavby silnic a železnic n.p. Praha a ing. Hrachovec Jaroslav ze závodu Zemstav n.p. Praha.
Jim jsou dobrými pomocníky dělmistr Matějka Jaroslav a dispečer Šťovíček.
Strážní domek čís.50 v obvodu stanice v km 60.024 musel ustoupiti požadavkům projektu trati a byl proto v měsíci listopadu rozbourán. Byl to hezký domek, skoro nám tu teď chybí. Poslední obyvatel byl dělník traťové distance Brynda Jaroslav s rodinou.
Propustek (most) na farské louce byl postaven koncem listopadu.
Dne 1. února 1956 bylo zřízeno ve skladišti Tochovice ložiště dříví, majitel Krajská lesní správa Praha - Lesní závod Příbram. Je sem dováženo dříví z lesů pokácených při stavbě vlečky. Průměrně se z Tochovic odveze 30 vagonů dřeva měsíčně do různých dolů a průmyslových podniků. Také do západního Německa vyvážíme dříví.
Most na vlečku v Tochovicích. Zdroj: Obec Tochovice
Události ve stanici - rok 1957:
Výstavba vlečky Vodního díla "Orlík" pokročila v tomto roce takto: byla položena kolej 5.,7.,9.,11. Kolej 5 jest však dosud používána k montování kolejiva na pokládku trati, zbývá proto ještě na této koleji položiti asi 300 m kolejiva. Položení celé 5. koleje může býti uskutečněno až po dokončení pokládky po celé vlečce.
Skolaudována byla část koleje 7. a 9. na obou zhlavích kam možno přistavovati vozy. Na trati položeno asi 10 km kolejiva až k budoucí výhybně Pečice. Štěrkové lože ve stanici v celém rozsahu na trati až do km 2.2. podbito.
Rozestavěna také výtopna.
Ve stanici Tochovice postavena provisorně dřevěná budka, která slouží jako služební místnost signalisty čís.I.
Stavební ruch na vlečce ke konci roku jest velmi čilý, zvláště k tomu přispívá příznivé počasí .
Podle plánu má výt vlečka dána do provozu od 1.6.1958. Stavební práce na této trati řídili nadále Ing. Emil Novák, Ing. Morda, dělmistři Matějka J. a Pavlíček J. Že měl na této stavbě lví podíl i kolektiv zaměstnanců žst. Tochovice není pochyb.
Lokomotiva železničního vojska ve stanici Tochovice. Zdroj: fb Přehrada Orlík
Stavba vodního díla Orlík
V roce 1974 byly v Tochovicích natáčeny záběry pro film Zbraně pro Prahu a to jak v interiérech tochovického zámku, tak i přímo na vlečce.
Po dokončení stavby přehrady ztratila vlečka svůj význam. Na konci 90. let byl vytrhán železniční svršek a v současné době trať pomalu zarůstá lesním porostem a níže položené úseky jsou zaplavovány vodou.
Železniční vlečka Tochovice - Orlík sice zmizela, ale nezůstala zapomenuta.
Spolek Rakovnicko - Protivínské dráhy každoročně pořádá 17km dlouhý pochod po trase bývalé vlečky.
Novoroční zvonění U Kolejí 🥂
Ještě jedno ohlédnutí za Pekelným vagónem 2025 👹
Pekelný vagón 2025 se mimořádně vydařil. Dorazilo opravdu velké množství malých hříšníků a audience u Lucifera přinesla zajímavé poznatky.
Zatímco u těch nejmenších bylo hlavním hříchem odmlouvání, neposlouchání, nechuť k česání či cucání palce, u těch větších kraloval jeden z hříchů - neustálé hraní Minecraft 🎮.
Není divu, že i na Pána Pekel toho už bylo moc 😄. Myslíme, že o "krabičkách" se mu bude na pekelném loži ještě dlouho zdát 😄.
Poznámka pod čarou: Lucifer si již Minecraft objednal a paří od rána do večera, aby byl pro příště v obraze 😉
Na audienci u Lucifera se dostavily děti všech věkových kategorií. Můžeme prozradit, že nejmladšímu "hříšníkovi" byly 2 roky a nejstaršímu 19 let.
Musíme přiznat, že nás překvapilo velké množství lidí, kteří se této akce zúčastnili. Pekelníci sice nesebrali ani jednu jedinou dušičku, nicméně získali cenné informace a nápady pro příští ročník Pekelného vagónu 😉.
Již nyní můžeme prozradit, že opět bude možnost přinést i vlastní balíčky pro své malé hříšníky (tento nápad dostalo hned několik rodičů, kteří vlastní čertovskou odměnu pro děti předali Luciferovi před audiencí).
Protože fronta před Pekelným vagónem byla opravdu dlouhá a někteří čekali až dvě hodiny, připravíme pro příště pro děti několik stanovišť, na kterých budou probíhat různé aktivity s Pekelníky a rozhodli jsme se zde postavit i malé kino s čertovskými pohádkami, aby jim čekání na audienci u Lucifera rychleji a příjemněji utíkalo.
Opět otevřeme historický vagón za Trutnovským Brejlovcem, který bude i tentokrát vytopený a ve kterém bude možno příjemně posedět.
Těší nás vaše zpětná odezva a budeme rádi za každý nový nápad, který Pekelný vagón 2026 opět posune o nějaký ten stupeň výš.
Také děkujeme za fotografie, které nám posíláte. Na závěr přidáváme pár dalších, které jsme od vás dostali zveřejnění naší reportáže a již teď se těšíme na příští setkání U Kolejí 👹
Reportáž z Pekelného vagónu U Kolejí 👹🚂
Přinášíme vám slíbenou reportáž ze středečního Pekelného vagónu 👹
Úkol od Lucifera zní jasně: "Potřebujeme spoustu dušiček! Znáte to - Peklo je velké a čerti jsou kůže líné. Je potřeba přikládat pod kotle, zametat, vyprášit kožichy, Lucifera podrbat na zádech, Bludimíře připilovat rohy, no práce je tam víc než dost a chybí pomocníci. Takže hybaj hledat a přivést a hlavně - neodmlouvat! Nebo z vás udělám žížaly!"
Je něco málo před 17.hodinou a čerti se začínají rojit U Kolejí. Je jich opravdu dost. Zapalují pekelné ohně, chystají pytle, řetězy a vidle a už se těší na děti.
Je 17hodin. Pekelná brána U Kolejí se otevírá a míří k ní první odvážlivci.
Některým ta počáteční odvaha vydržela jen do setkání s prvními čerty..... 😉
Cesta k Pekelnému vagónu byla strašidelná. Na jejím konci na děti čekalo Peklo 👹😈
Peklo, to není žádný vyparáděný zámek. Všude pavučiny, kostlivci a všelijaká havěť. A přímo uprostřed pekelný trůn a na něm .... sám Lucifer s Knihou hříchů.
Pro děti začaly "pekelné chvíle". Musely se vyzpovídat Luciferovi ze svých hříšků. Ne všechny se ke svým prohřeškům hodlaly přiznat, ale musíme říci, že mnozí rodiče svým ratolestem často velmi ochotně napovídali a co nevyzradili rodiče, to "napráskala" Luciferova pomocnice - hádavá čertice Bludimíra 👹😄
Lucifer to zkrátka neměl jednoduché - na jedné straně drbna Bludimíra, na druhé nevinný dětský kukuč, který by obměkčil i ostříleného pekelníka. Poslední slovo tak dostala Pekelná váha, která se nikdy nemýlí. Když se rozsvítila zeleně, bylo to dobré, ale jakmile se rozsvítila červeně, bylo zle!
S čerty se občas dá smlouvat a tak se malí hříšnici mohli vykoupit nejen slibem, že se polepší (a čerti si to samozřejmě čas od času zkontrolují), ale i pěknou písničkou nebo básničkou.
Co si budeme povídat - všechny děti uspěly a zasloužily si odměnu z Luciferovy truhly 😉
Musíme prozradit, že pekelné chvilky nezažívaly jen děti. Lucifer se rozhodl vyzpovídat i některé z rodičů. Samozřejmě, že všichni tvrdili, že žádný hříšek nemají. Jenomže - jejich ratolesti jim to jen tak nedarovaly a někdy se nestačil divit nejen Lucifer, ale i samotní dospělí hříšníci.
Na Pekelnou váhu se tak dostali i mnozí tatínkové a maminky 😉. A jak se vykoupit z hříchu? No samozřejmě básničkou nebo písničkou 😄
Pekelný vagón 2025 byl zkrátka plný překvapení, smíchu, někdy trošky pláče, dobré nálady - zkrátka se vydařil. Peklo sice zůstalo bez nových pomocníků a Luciferův rozkaz splněn nebyl, ale - třeba někdy příště 😉. U Kolejí se zkrátka děti i čerti spolu kamarádí ❤️
Spousta z vás byla určitě zvědavá, jestli se i letos objevil pravý "Krampusák". K radosti mnoha dětí i dospělých - objevil. Patří mu naše velké poděkování. Pokud jste to ke Kolejím letos nestihli a rádi byste se setkali jak s Krampusem, tak s celou jeho pekelnou skupinou, sledujte stránky Dragon Krampus Český Krumlov a jejich akce.
Na závěr bychom chtěli poděkovat všem dětem i jejich doprovodu - byli jste všichni skvělí ❤️.
Poděkování patří také všem zúčastněným čertům, čerticím i čertíkům, všem, kteří pomáhali akci připravit. Děkujeme Obci Tochovice, která nám i letos vypomohla, zapůjčila nám některé potřeby a od které děti našly v truhle spoustu adventních kalendářů. Díky patří mnoha dalším lidem - někteří nám poskytli zdarma dříví na pekelný oheň, jiní zapůjčili rekvizity, další připravili pohoštění a spousta lidí darovala hračky a sladkosti pro děti. I díky vám jsme mohli připravit dětem skvělý den ❤️.
Další Pamětní kniha železniční stanice Tochovice nalezena!
Před časem jsme sem dávali úryvky z Pamětní knihy železniční stanice Tochovice, kterou nám zaslal Národní archiv v Praze.
Čtení zde mělo veliký úspěch a můžete se k němu kdykoli vrátit kliknutím na záložku "Pamětní kniha stanice Tochovice" na našich stránkách.
Nyní se nám ozvala paní za Státního oblastního archivu v Plzni, že objevila její pokračování, které nám rovnou zasílá.
Přinášíme tedy další zápisky náčelníka tochovické stanice - Josefa Matase.
📸 Přednosta stanice Josef Matas s manželkou a dcerou - převzato z oficiálních stránek Obce Tochovice.
🕚 ROK 1953 🕚
Středočeská setkání - dnes o železniční expozici U Kolejí
Jak to celé začalo? Byla železnice mou celoživotní vášní? Jak vznikl nápad vybudovat expozici na vlastní zahradě? Jaké je bydlení pár metrů od kolejí? Co mám dál v plánu?
Tyto a další otázky jsme rozebírali v pořadu Středočeská setkání s moderátorkou Šárkou Formánkovou. Dnes proběhlo v Českém rozhlasu premiérové vysílání a pro ty, kteří ho nestihli, přináším odkaz (stačí kliknout na níže uvedené modré tlačítko).
Opět renovace - tentokrát Číňana
Minule jsem vám znovu představil Číňana – více než stoletou zvoncovou návěst, na kterou jsem pyšný.
Samozřejmě čas nejde zastavit, blíží se zima a Číňan potřebuje renovaci.
Jak je vidět, za ta léta převlékl kabát již několikrát.
Uvidíme, jak mu bude slušet nový.
Něco mi říká, že se do zimy rozhodně nudit nebudu 😉
Zvoncová návěst - Číňan
Zvoncová návěst z 19.století - Číňan. Jeden z nejvzácnějších exponátů v železniční expozici U Kolejí.
Co to takzvaný "Číňan" je a jak fungoval? Přesuňme se tedy zhruba do poloviny 19. století.
Již od počátku železnic trápil konstruktéry problém zabezpečení jízdy vlaků. Podle jednoho z prvních nařízení tak "směly vlaky následovati za sebou po půl hodině, na tendru musil seděti pozorovatel, který nesměl spustiti oka s přivěšených vozů a s průvodčích, sedících na střechách u brzd. Vlaky nesměly býti trpěny ve stanicích déle než bylo nutno."
To bylo v dobách, kdy malé čtyřkolové lokomotivy s osmi vozíky "řítily se dvakrát tak rychle jako klusající kůň krajinou", tedy ve skutečnosti rychlostí asi 30km/h.
Toto tzv. časové zabezpečení nedokázalo si poradit s neočekávaným zastavením vlaku a po několika vážných nehodách se přešlo k zabezpečení prostorovému, spočívající v zásadě, že v daném čase se na ohraničeném úseku trati (např. mezi stanicemi) může nacházet pouze jeden vlak. Další vlak je do tohoto úseku vpuštěn až poté, co jej původní vlak prokazatelně opustil. Ve slově PROKAZATELNĚ spočívá hlavní půvab zabezpečovací techniky.
K zajištění tohoto pravidla byla používána celá řada návěstí a technických zařízení. Zpočátku se jednalo o praporce, terče, košová návěstidla a třaskavky.
Později přibyla distanční návěstidla, zvoncové návěsti a telegraf. Telegraf byl u nás ( míněno Rakousko - Uhersko) zaveden roku 1847 a zvoncová návěst roku 1854. Zvoncová návěstní soustava se spolu s telegrafem na dlouhá léta druhé poloviny 19. století stala základním způsobem dorozumívání železničních zaměstnanců. Poslední byly u nás (tentokrát už v ČSSR) zrušeny až v roce 1953.
Zvoncová návěst předávala signály jako kombinaci několika skupin rychle po sobě jdoucích úderů oddělených krátkými pauzami. Například předpis "C. k. privilegované rakouské společnosti státní dráhy" (StEG) uvádí jako signál č.1 "Vlak jede směrem ku konci linie" kombinaci ".. .. .." (dva údery, mezera, dva údery, mezera, dva údery). Předpis rovněž uvádí, že údery po sobě jdoucí následovaly po 2 vteřinách, mezera mezi skupinami úderů trvala zhruba 6 vteřin.
(převzato z Klubového zpravodaje Společnosti moravských parkových drah)
Scéna z filmu Přednosta stanice - přímo za Vlastou Burianem a Jaroslavem Marvanem můžete vidět zvoncovou návěst Číňan.
Proč název "Číňan"? Vzhled návěsti s kuželovitou stříškou připomínal Číňana stojícího v rýžovém poli s typickým čínským kloboukem.
Kdysi hojně využívanou návěst dnes můžete vidět jen zřídka - např.v některých železničních muzeích - ale je jich jen pár (bezpečně víme o třech), které dosud fungují. A Číňan U Kolejí je jednou z nich.
📷 Výstražníky U Kolejí 📷
📷 Když ještě jezdil Trutnovský Brejlovec - 750 346.9 📷Posuďte sami - nebyla to krása?
Autor: Milan Kuty
Naše bádání pokračuje...aneb - něco málo ze života závoráře.
Stále pokračujeme v pátrání po historii vechtru U Kolejí. Není to snadné a prozatím nejsou výsledky nic moc, ale někdy se nám podaří nalézt opravdu zajímavé historické archiválie.
Jako například Protokol c.k. ředitelství státních drah ze 14. dubna 1917 týkající se "přeměny dosavadních tažných závor bez zvonku v Tochovicích na km 60.025 tratě protivínsko - zdické na vzdáleněji obsluhované tažné závory se zvonkem".
Jak takové "úřední řízení" v té době vypadalo?
Udělala se tzv. Politická pochůzka Katastrální obce Tochovice, kde se sčítala frekvence na přejezdu v km 60.0/1 a to v týdnu od 15. do 21. října 1917.
Citujeme z protokolu:
"Během týdne od 15. až do 21. října zjištěna průměrná frekvence počtem 84 chodců a 3 povozy.
Lze tudíž označiti zjištěnou tuto frekvenci jako slabou, která se vzhledem ku karakteru cesty jakožto polní, zvýší toliko v době pilných prací polních a sklizně.(pozn. nejedná se o překlep, fakt je psán karakter a ne charakter - byl používán grécismus 😉)
Nedá se však očekávati, že by následkem změněné obsluhy závor byla doprava po cestě více zdržována než dosud, tím méně, jelikož nynější nové mechanismy svému účeli zplna vyhovují a bezpečnou funkci, pokud se týče lehké obsluhy, bezvadného předzvánění, včasné zavírání, jakož i otvírání umožňují."
Součástí takovéhoto protokolu (tento obsahuje 16 stran) je i technická zpráva, ze které vám také kousek odcitujeme:
"Příčinou navržené přeměny dosavadních tažných závor bez zvonku km 60.025 tratě protivínsko-zdické na vzdáleněji obsluhované tažní závory se zvonkem jest přeložení stanoviště výhybkáře od strážního domku č.50 k návěstní budce v km 60.187 následkem rozšíření stanice Tochovice roku 1914...."
"... Nové tažní závory se zvonkem opatří se pohonem s klikou, jež obsluhovati bude výhybkář z návěstní budky v km 60.187.
Vzhledem na souběžnou cestu 60°/3 v pravo dráhy zřídí se nová spolehlivá konstrukce s určitou, vzdálenosti závor odpovídající dobou předzváněcí, jež potrvá v daném případě 34 vteřin, tak že každému povozu nalézajícímu se na přejezdu dána jest možnost, bez překážky na druhou stranu dráhy se dostati, než se závory sklopí.
V té příčině nutno dbáti výstrah na závorách umístěných, jelikož mezi zvoněním nesmí žádný povoz bez následku, že bude uzavřen, na přejezd více vjížděti."
"Užitím novější spolehlivé konstrukce závor docílí se nejen bezpečné zavírání přejezdu za jízdy vlaků, nýbrž zavírání i otevírání děje se za poměrně kratší dobu, než se dosud státi mohlo.
Vedle toho uvolňuje se těmito závorami celá světlá šíře přejezdu i co do výšky, jelikož závory v otevřeném stavu stojí svisle, nebrání volné dopravě povozů o vyšších nákladech.
Za to jsou však v poloze vodorovné, totiž ve stavu zavřeném, proti nedovolenému nadzvednutí mechanickým způsobem zabezpečeny.
Dle platných ustanovení §41 dopravního řádu železničního, jakož i dle předpisu pro strážníky dráhy, zavírají se závory nejpozději 5 minut před očekávaným příjezdem vlaku, což platí stejně pro závory ruční, jako tažní."
"... Otevírání nových závor bude trvati pouze 20 vteřin.
Délka drátového vedení od pohonu až k závorám obnáší 172.7 m a sestává z dvojitého, stejnosměrně napnutého 4 mm silného ocelového drátu.
K provedení předmětného projektu není zapotřebí cizího pozemku, jelikož veškerá zařízení budou provedena na pozemku dráhy.
Taktéž vodotoče se novými úpravami závor nezmění."
Historie má zkrátka své kouzlo a je skvělé, že se daří zachovat alespoň její část ❤
📸 Z naší fotogalerie 📸
Pojďme se mrknout do vagónu U Kolejí 🚂
Proč právě vechtr v Tochovicích?
Spousta lidí si myslí, že jsem – jak se říká – „naplavenina odjinud“, která žije v Tochovicích „pouhých“ dvaadvacet let. Chyba lávky.
Tochovice jsou rodištěm mojí maminky, žila tu moje babička a tak jsem zde trávil krásné chvíle již od narození.
Když mi bylo osm let, koupili moji rodiče strážní domek. Vechtr č.51 - U Kolejí. Malý, více než stoletý domek s dvorkem a zahradou, přímo u přejezdu s mechanickými závorami s trojlístkem. Byl jsem tu - prostě doma.
Vechtr jsme využívali jako chalupu a nejen my. Několikrát po sobě se v něm ubytovaly děti z příbramské mateřské školy, kde tehdy moje maminka pracovala. Strážní domek jim posloužil jako školka v přírodě. Prostě - jedinečný zážitek. Suchý záchod, venkovní sprcha, klid a čistý vzduch. Kolem projížděly vlaky a děti podnikaly procházky do okolí.
Na svátek horníků vzal taťka mě a mého mladšího bráchu do cirkusu Berousek. Musím podotknout, že tatínek – horník, tento svátek opravdu náležitě „oslavoval“, takže byl v mírně povznesené náladě 😁.
Cirkusové představení jsme tenkrát propásli, ale mohli jsme si prohlédnout alespoň zvěřinec a také – poníky. My, malí caparti, jsme samozřejmě začali žadonit: „Tati, kup nám koně! Prosííím! My se o něj budeme starat!“ Co na tom, že jsme bydleli v příbramském paneláku a nikdo z nás o koních nic nevěděl – prostě jsme ho chtěli. Taťka se jen rozhlédl a pronesl: „A kterýho byste chtěli?“ „Třeba toho hnědýho… Prosííííím!“
Neuvěříte! Tatínek si nechal zavolat přímo ředitele cirkusu - pana Berouska a naprosto vážně pronesl: „Kolik by stál ten hnědý poník? Já ho koupím.“ Ředitel si musel myslet, že jsme blázni a tak jen pronesl: „Tenhle? Tak pět tisíc.“ (tenkrát to bylo opravdu dost peněz).
„Dobře", pronesl s klidem taťka, "já ho beru. Zabalte mi ho. Já se pro něj za hodinu vrátím.“ Podal majiteli zálohu 1000,-Kč a odvedl nás domů.
„Mami, taťka nám koupil koně!“, volali jsme, sotva jsme otevřeli dveře. Chudák mamka. Chvíli si myslela, že je to vtip. Nebyl.
Poníka jsme tedy měli. Ustájili jsme ho – kde jinde, než v našem vechtru v Tochovicích. Od té doby jsme tam byli denně.
Koník to byl sice krásný, ale kopal, kousal a nikdo se k němu nemohl přiblížit. Zkrátka takový malý nezkrotný čert 😈.
Ještěže byli tenkrát Tochovice plné „koňáků“ ze státního statku. Pomohli mi Bleska zkrotit, drželi nade mnou ochrannou ruku a všemu mě naučili.
A věřte nebo ne, brzy jsem se zúčastnil svého prvního dostihu a to na tradičním Zemědělském dnu v Tochovicích.
Tedy upřímně vám řeknu – hrůza.
Koně před startem nesměly moc žrát, jenže to neznáte Bleska. Ten byl jako auťák. Dostatečně nenatankujete? Nedojedete.
Pár metrů před cílem mě prostě shodil na zem a v klidu, jakoby se nechumelilo, začal spásat trávu.
Všichni z toho měli ohromnou legraci 😂 Koňáci nám pak přinesli dárek – otep sena, aby se Blesk pořádně nažral.
Startovací listina - číslo "7" mi sice vítězství nepřineslo, ale alespoň byla sranda 😁
Po pár letech jsem vyrostl a poník byl pro mě již malý.
Tehdy jsem navštívil stáje v JZD Starosedlský Hrádek. Tam měli krásného hucula. Moc se mi líbil a samozřejmě jsem ho "strašlivě chtěl".
A víte co? Přesně – taťka mi ho koupil. S vozíčkem, postrojem, sedlem. Maminka to i tentokrát ustála – byla už na naše výstřelky zvyklá.
Hucul se jmenoval Ďábel.
Blesk a Ďábel. Oba hřebci. Svá jména si opravdu zasloužili. Hned první den to vypadalo, že chlívek u vechtru spadne. Hrozný masakr.
Na dalších dostizích jsem o Zemědělském dnu opět vyjel - tentokrát na Ďáblovi.
Celkem jsem se zúčastnil 4 dostihů za Státní statek Tochovice a musím říci – rád a s úsměvem na to vzpomínám.
V roce 2003 jsem od rodičů domek koupil a již jsem zde zůstal natrvalo.
Častokrát se mi lidé smáli, že bydlím ve vechtru. Tenkrát mě napadlo, kolik lidí asi ve strážních domcích žije nebo kolik lidí se o ně zajímá a tak jsem na Facebooku vytvořil skupinu Vechtrovny – strážní domky u trati. Dva roky měla jen 3 členy. Dnes je ve skupině přes 7tis. lidí 👍. Vechtry zkrátka mají své kouzlo.
Začal jsem zde budovat železniční expozici. S návěstidly, Číňanem, kabinou Trutnovského brejlovce, parní lokomotivou Hortenzií, dvěma vagóny a se spoustou železničních exponátů.
K bývalému strážnímu domku to prostě patří a já také.
Sem – k vechtru č.51 – U Kolejí v Tochovicích.
Pamětní knihu železniční stanice v Tochovicích jsme minule dočetli, ale naše bádání po historii mého strážního domku bude pokračovat dál. Pokud se nám podaří opět vypátrat něco zajímavého, určitě to zde zveřejníme.
Jestli narazíte na nějaké informace či fotografie i Vy, ozvěte se nám. Budeme rádi.
HISTORICKÉ OKÉNKO
Jak to všechno začalo?
Myslím, že by bylo dobré vám ukázat, jak vše začalo a co vše se muselo udělat, aby nějaká expozice vznikla.
Moji rodiče koupili tento vechtr (z roku 1875), když mi bylo 8 let - v roce 1980.
Moji rodiče koupili tento vechtr (z roku 1875), když mi bylo 8 let - v roce 1980.
Nikdy bych nevěřil, že zde jednou budu žít trvale, natož abych začal dělat nějakou expozici. Jenže, víte jak to je. Člověk míní - život mění. Dnes tady žiji skoro 21 let a neměnil bych. Mám to tady rád ❤🚂
Duben 2007